Dohánění ztracených let II.

Když jsem loni zveřejnil první díl tohoto příspěvku a četl pochvalné komentáře, dal jsem si závazek, že v nastávajícím roce 2015 musím skóre získaných podpisů minimálně vyrovnat. Rok se opět s rokem sešel a tak se s vámi i tentokrát podělím o své snahy a úspěchy.

Oproti loňsku však mé snažení doznalo velké změny. Moje drahá přítelkyně (dnes už snoubenka Lůďa), která se mnou chápavě a trpělivě objížděla rok před tím akce, kde jsem podpisy získával, se do boje o další suvenýry pustila se mnou, a tak se z mého snažení, stalo naše. A tak jsme se v duchu přísloví „ve dvou se to lépe táhne“ pustili do díla.

No jo, jenže kde začít, na obzoru nebyla žádná akce jako loni, tak jsme se pustili do vyčkávání. První impulz na sebe nenechal dlouho čekat. Brigádně jsem navštěvoval jedno nejmenované brněnské muzeum, kde jsem se dal do řeči s jedním vědeckým zaměstnancem, který ve volném čase (když nedělá vědu a nezlobí ho děti) sleduje válečné dokumenty a mezi řečí se zmínil, že jeho babička roz. Vera Bodor pochází z Makedonie, byla odbojářka, která spolupracovala s hnutím odporu, za což byla také zatčena a odvezena do Říše na nucené práce. Mezi 13. a 15. únorem 1945 se nacházela v Drážďanech, vzpomínky na to, co zde zažila, se jí vracely i po 70 letech. Živě vzpomínala na to, jak prý americké letouny nízko nalétávaly nad cestami, které byly přecpané uprchlíky a ostřelovaly je z palubních zbraní. Tato informace zněla trošku přibarveně, ale jak jsme se později dozvěděli, obdobnou zkušenost měli i jiní pamětníci těchto událostí. Konec války zastihl paní Veru ve Zwickau, kde se seznámila se svým budoucím manželem, důstojníkem armády Slovenského štátu, který byl zajat při SNP. V době pobytu byly také pořízeny fotografie s Jeepem v jakési spojenecké uniformě. Po pár rozhovorech jsem kolegu požádal, zda by nám nesehnal podepsané fotografie na památku. Slovo dalo slovo a koncem ledna už jsme psali první čárku. V době podpisu již na tom byla poměrně špatně, kolega ještě zaznamenal některé její vzpomínky alespoň na diktafon. V polovině května poté přišla smutná zpráva, že paní Vera zemřela 8 dní před svými 89. narozeninami. Její životní příběh a válečné vzpomínky se snad v dohledné době zásluhou jejího vnuka objeví také na stránkách Paměti národa.

Jak se rok přehoupl do jarního období, začaly se všude rojit výstavky a vzpomínkové akce u příležitosti 70. výročí konce války. Při jedné takové akci, konané v malé obci Vracov nedaleko mého rodiště jsem se dozvěděl, že v tomto regionu žije muž, který za války sloužil u Kriegsmarine a svezl se také na ponorce. Začali jsme se o to trochu zajímat, až jsme zjistili, že tento pán bude přítomen na akci,, Boj o radnici v Kyjově“. Udělali jsme si tedy čas a zajeli se na tuto akci podívat. Scénář byl klasický, blbá střílečka na náměstí, vojáci v uniformách slušných i mizerných, no jako obvykle. Zdroj, který mě o přítomnosti veterána informoval, fakt nekecal. Mezi skupinkou uniformovaných seděl starý pán, jeho jméno bylo Bedřich Kudláč. Syn německé matky a českého otce (legionáře), jehož matka přihlásila k německé národnosti, si nejdříve odbyl službu u RAD a následně se dobrovolně přihlásil ke Kriegsmarine. Podle jeho slov se k maríně dal proto, že měli nejdelší výcvik a mohl se tak co nejdéle vyhýbat bojovému nasazení. Z jeho válečné služby je známo tolik, že sloužil jako radista na minolovce, která byla potopena. Tuto událost přežil a následně absolvoval ponorkářský výcvik v Norsku. Údaje o jeho bojové činnosti se liší, jeden zdroj uvádí, že absolvoval pouze několik cvičných plaveb, jiný, že absolvoval i bojové plavby. Ať tak nebo tak, jeho služba je spjata s ponorkou U-315, která kapitulovala v květnu 1945 v Trondheimu. Po válce se s otcem vrátil do Vracova (odkud pocházel otec) a původně německé jméno Fritz Kudlac si počeštil. Podle jeho slov, když přišel, neuměl ani slovo česky, musel pracovat někde na poli a kvůli jazykové bariéře měl problémy seznámit se s místními dívkami. Setkání s panem Kudláčem bylo velmi příjemné, ochotně nám podepsal sadu fotek (pro nás i pro několik kamarádů) a také encyklopedickou knihu o druhé světové válce (nic jiného, kde by bylo námořnictvo, jsme neměli při ruce). Je také velmi zajímavé sledovat, jak tito staří pánové v přítomnosti mladé dívky, která se o ně zajímá, ožijí a jsou o poznání sdílnější :-)

Pokud by měl někdo zájem, na tomto odkazu můžu shlédnout o panu Kudláčovi krátký amatérský dokument: http://www.stripkyslovacko.cz/Galerie. html

Díl číslo 10, Zapomenutý námořník V dalším průběhu jara jsme se snažili dopátrat konečně někoho z domácích veteránů. Úspěchy nic moc, až se podařilo vypátrat, že pan generál Emil Boček pochází z Brna a také zde žije. No když už tady taky bydlíme, byla by blbost si to nepohlídat. Přes kamaráda, který pracuje v Muzeu města Brna, se podařilo zjistit, že pan generál rád navštěvuje jednu vinárnu. Dostali jsme i echo, kdy tam bude, ale pracovní povinnosti nám toto setkání překazily. Dne 16. května se však v Brně konala muzejní noc, a  výše zmiňovaným kamarádem Petrem bylo avizováno, že pan Boček se dostaví na hrad Špilberk, kde bude také vystavena replika Spitfira Mk. IX. To si přece nenecháme ujít!! Pozval jsem také kamaráda Mariana, který je stejný blázen do letectví a historie jako my a v odpoledních hodinách jsme vyrazili na ten proklatě strmý kopec v centru města. Až toho dne, po výstupu na hrad, jsme se dozvěděli, že pan generál málem nepřišel, a nebýt iniciativy kamaráda Petra, tak by nedorazil. Vše však nakonec dobře dopadlo a my jsme si jako památku odnášeli společné fotky s panem generálem a jeho autogramy na fotografiích a v knihách. Jak jsme tam tak stáli, čtyři přátelé ve slunečném podvečeru, padla otázka Mariana „co nějaký borec z třistajedenáctky, nevíte o nějakém? “. V tu chvíli mě to vrhlo do mých starých vzpomínek, kdy jsme uvažoval, zda by nebylo možné poslat veteránům fotku dopisem s prosbou o autogram. Vzhledem k mladické roztržitosti jsem na to ale dřív vykašlal, protože jsem nemohl najít žádné kontakty a to mě odradilo. Tentokrát se ve mně však něco hnulo. Jakmile jsme se rozloučili a každý šli po svých, začal jsem nad tím přemýšlet. Doma jsem hned sedl k internetu a začal googlovat a mimochodem jsem zjistil, že pan Boček je posledním mužem žijícím v České republice, který v řadách RAF sedlal Spitfira. Začal jsem pomalu pátrat po jménech, kontaktech a adresách žijících veteránů, což je mnohdy téměř detektivní práce. Nicméně se podařilo najít 4 adresy a s nadšeným souhlasem naší celé čtyřčlenné party jsme se pustili do práce. Najít fotografie, vytisknout, ořezat, napsat dopisy, opravit je, vyrobit obaly na fotky, nakoupit obálky, známky, mezinárodní odpovědní lístky a vyměnit valuty, vše naskládat do obálek a poslat. Od prvotního impulzu uplynuly dlouhé 3,5 měsíce, než jsme konečně dne 30. srpna všechny 4 dopisy poslali do světa. Tímto okamžikem začala doba nejistoty a čekání, jak to vše dopadne. Nervy drásající čekání provázené kontrolou poštovní schránky dvakrát denně bylo přerušeno už po 8 dnech, kdy jsme ve schránce objevili dopis s razítkem Royal Post od legendy československého letectví, pana Miroslava Liškutína. Blesková odpověď nás velmi překvapila a krásné popisky s autogramy rovněž. K dopisu byla přiložena i krátká zpráva: „Vážení přátelé, asi pochopíte, že psaní ve věku 96 let není vzhledné, ale dělal jsem, co je možné. S krajanským pozdravem Váš Míra Liškutín. “ Co budu vykládat, no radost neskutečná.

Hned další den jsme po práci dychtivě odemykali schránku a ejhle, další dopis. Obálka ukrývala krátký dopis a autogramy veterána výcviku na předním východě, bitvy o Tobruk a především příslušníka 311. Sqd. RAF, pana plukovníka v. v. Pavla Vranského. Fotografie nesly kromě podpisu také hezká věnování a popisek kdy a kde byly pořízeny.

Uplynul další den, a opakovala se stejná scéna. Schránka nám tentokrát ukrývala dopis od experta Luftwaffe, člena „dvoustovkového klubu“ a držitele rekordu v počtu letadel sestřelených během jednoho dne, Ericha Rudorffera. Tentokrát sice bez dopisu a věnování, ale i tak obrovská radost.

Během necelých dvou týdnů byla úspěšnost naší akce 75%, což jsme považovali za obrovský úspěch a začali připravovat „druhé kolo“ naší podpisové akce. Během příprav druhého kola se uzavřelo skóre předchozího na krásných 100%. Koncem září jsme obdržel odpověď také od pana plukovníka v. v. Jaroslava Hofrichtera, střelce na bombardérech Vickers Wellington a B-24 Liberator u 311.sqd RAF.

Přípravy druhého kola se opět neúnosně protáhly, ale dne 1. listopadu bylo vše připraveno a do světa odešlo dalších 6 dopisů pro válečné veterány, tentokrát na 3 různé kontinenty (Evropa, Severní Amerika a Afrika). A zase to čekání…. Tentokrát to trvalo 12 dní, než první svědomitý adresát odpověděl. Syn slavného otce, bývalý SS Hauptsturmführer Rudolf von Ribbentrop. S věnováním a přibalenou reklamou na knihu o jeho otci s názvem „Mein Vater Joachim von Ribbentrop“. No za 30 euro a v německém jazyce si toto dílko necháme ujít, nicméně autogram bezva.

O dva později se opět potvrdila pověstná německá preciznost a ze schránky jsme lovili dopis od bývalého stíhacího esa Luftwaffe s 27 sestřely, Ofw. Willi Reschke, který je také účastník leteckých bitev nad Jindřichohradeckem a nad Bílými Karpaty.

Sezóna sklizně podpisů 2015 se uzavřela dne 27. listopadu, kdy jsme obdrželi první odpověď z USA. Tím dobrým mužem, který si na nás udělal čas, byl Clarence E. „Bud“ Anderson, pilot Mustangu pojmenovaného „Old Crow“ u 357th FG. Za svou dobu působení na evropském bojišti zaznamenal 16 a čtvrt sestřelu.

Na odpovědi zbylých 3 adresátů budeme trpělivě čekat v novém roce a doufat. Jeden autogram veterána našeho tankového vojska na východě na nás již čeká u kolegy a měl by přijít snad během týdne. Zároveň již máme připravených 5 dalších, u kterých je potřeba už jen vytisknout fotografie a poslat. Celé toto snažení za poslední rok u nás však neupadá a naopak graduje. Na stole leží dalších 11 adres, ke kterým je potřeba napsat dopisy, najít fotky, vše vytisknout, a tak dále. Začíná toho být hodně, ale bohužel není na co čekat. Varovným prstem je pro mě to, že jsem se koncem roku seznámil s kolegou, který se zajímá o stejné téma. Podělil se se mnou o 10 adres, ovšem z tohoto počtu již 8 veteránů zemřelo a 5 z nich v posledním roce. Čas prchá jak splašená mrcha a nikdo nemládne, je sice nehezké to říct, ale tenhle koníček je časově omezen, a co promeškáme, už nedoženeme. Také proto sbíráme autogramy od všech válčících stran, bez rozdílů zda to byla ta „špatná“ nebo ta „dobrá“. V rámci snahy o získávání dalších kontaktů, prezentaci vlastních úspěchů a shromáždění lidí zajímajících se o stejnou tématiku jsme na známé (a)sociální síti zřídili speciální skupinu pro stejně,, postižené“ nadšence. Pokud by měl někdo zájem, může se podívat, případně přidat na tomto odkazu:

https://www.facebook.com/groups/448510728660954/? fref=ts

Tak to by bylo pro letošek vše, snad jsme Vás tímto románem moc nenudili, pokračování zase za rok :-) Ps: kdyby měl někdo z Vás ve svém okolí žijícího veterána, a byl ochoten nám pomoci ho kontaktovat, budeme velmi vděční.

S pozdravem a přáním mnoha úspěchů v novém roce
Vojta a Lůďa