Bronzové nedělní odpoledne

Květnové pozdní nedělní odpoledne se sluníčkem opírajícím se do krajiny jako v létě rozhodně nelákalo k nějakým procházkám po lukách. Mnohem příjemněji se jevila lesní procházka. Jenomže v lese se detektor často odmlčí na dlouhé minuty a v mém případě mnohdy i na celé hodiny. Tedy pokud nepočítám, když odněkud vylovím zmuchlaný staniol nebo zkorodovanou podkovu. Přesto právě z lesa pochází řada pozoruhodných nálezů, které se řadí na čestná místa v mojí sbírce nálezů. Proto jsem ani tohle odpoledne neočekával zrovna detektorářské žně a šlo mi především o pěknou procházku s detektorem v příjemném lesním tichu. Vyrazili jsme se synem do lesa za jednou ze sousedních obcí, kam s detektorem již chodíme řadu let a občas tam v okolí potkáváme i nějaké kolegy s detektory. Sotva jsem vystoupili z automobilu a pobrali svoje náčiníčko, prodírali jsme se pomalu mírným lesním porostem. Detektor mi přitom ani nehlesnul. Utíral jsem si zpocené čelo. Překračoval jsem spadané větve. Překročil jsem mělkou stoku, protože nevelký kmen stromu přes ní ležící byl úplně ztrouchnivělý. Mezi stromy jsem zahlédl posed pro myslivce na číhané. Snad tam nesedí s prstem na spoušti, pomyslil jsem si a prošel kolem, když v tom se ozval detektor. Přejel jsem cívkou nazpátek a tón se ozval znovu. Zhruba pod deseti centimetry hlíny se objevila kovová kulička. Nebyla olověná, ale ocelová. Na její části se dochovaly stopy pravděpodobně nějaké světlé barvy. Těžko hádat co to bylo. Snad hrací kulička, jakých jsme při dětských hrách poztráceli spousty. Nedaleko se potom ještě ozvalo několik kovových patic od brokových nábojnic. Myslivci tu zkrátka řádili. Kopírovali jsme zlehka okraj lesa a terén se začal zvedat do vrchu. Detektor občas zazpíval hlubokým tónem, aby oznámil železo v zemi. Byly to však patrně jen takové minerální přeslechy. Nebylo možné je totiž zaměřit. Daniel se pohyboval s detektorem poněkud rychleji a více klikatě. Také on se občas hrabal v hlíně za nějakou paticí brokového náboje.
Už jsem bez jediného rozumného tónu detektoru prolezl několik vyvýšenin a vracel jsem se východním směrem k okraji lesa, když v tom slyším, jak Daniel povídá: to není možný, to je nářez. Obrátil jsem se tedy, a protože se mi do kopce šlapat zpátky nechtělo, zakřičel jsem směrem do lesa, o co jako jde. Asi mám keltskou sekeru, ozvalo se odtud. Zajímavé je, jak na takovou informaci dokážeme reagovat. Do nohou se mi vlila nová síla a rázem jsem se přihnal za synem na svah. Skutečně to stálo za to. V hloubce asi tak 19-22 cm se nalézala nazelenalá, k jednomu okraji rozšířená, tyčka. Vypadá to vážně nějak povědomě, prohlásil jsem, v duchu si promítaje předměty spatřené v muzejních expozicích. No to je jistý, mínil Daniel a ihned z kapsy vylovil mobilní telefon. Zaznamenal GPS polohu předmětu a volal místnímu archeologovi, s nímž již řadu let spolupracujeme. Po krátké instruktáži jsem pro změnu zase prohrabal kapsy já, abych našel svačinový igelitový pytlík, do kterého jsme opatrně nález i s přilehlou hlínou uložili. Opanovalo nás zvláštní vzrušení. Ten předmět měl před mnoha lety někdo v rukou a k něčemu jej používal. Před opravdu mnoha lety. Pocit únavy a horka ustoupil alespoň na chvíli do pozadí. Ještě jsme intenzivně několikrát prošli nejbližší okolí. Opakovaně jsem se tam proplétal mezi stromy s detektorem přepnutým na jinou frekvenci a nastaveným na větší citlivost. Mimo nějakého zkorodovaného kousku železa se však v lesní půdě již nepodařilo nic objevit. Bylo neskutečně horko a dusno. Pomalu jsme se vypravili podél lesa zpět plni neobvyklých dojmů z nečekaného nálezu. Archeolog pochopitelně nad objevem zajásal. Určil předmět jako bronzovou sekerku ze starší doby bronzové. Takže v hlíně ležela možná kolem 4 tisíc let. Vystavil Danielovi potvrzení, že nález odevzdal do rukou archeologů. Tento svůj nález ještě starším nálezem už Daniel těžko trumfne. I když ještě by tu byla doba kamenná...
kecamnad