Chata aneb výlet do Sudet – díl II.

Jak jsem zde již publikoval nedávno, ve svých příspěvcích, vrátil jsem se na „místo činu“ po druhé. Nejvíce mě posledně zaujala „kůlna“ která měla snad dříve sloužit jako chlív a tak jsem se rozhodl a samozřejmě jsem se domluvil s kamarádem, že bych jí prozkoumal důkladněji. Jsme domluvení, svolení i klíče od chajdy mám, tak vyrážíme s přítelkyní směr Sudety. Ta chata (a samozřejmě všechny pozemky k ní náležící) se zdá být více a více zajímavější. Hned v sobotu jsem se vrhl na první „chlévskou“ místnost. Šmátrám si to za trámy a na jednou mi v ruce uvízla jakási sklenice. Říkám si: „Co to je? Doufám že ne nějaká humusárna… Hele bankovky….“ No fajn, dávám cigáro a kochám se pohledem na sklenici. Moc jich není a zub času zahlodal. Škoda že nebyla zavařená…. Radost z bankovek ale velká, všechny z dob předválečný. Člověk pak může akorát spekulovat, kdo a proč je tam dal. Možná je tam někdo schoval před „zlou tchýní“ aby bylo v době těžké na pivko a na cigárka. To jsou ale jen domněnky a spekulace. Říkám si: „Kdyby už nic, jsem spokojený“. Po dvou hodinách si připadám jako dělník z kovohutí. Přetahal jsem už asi tunu železa (nejrůznějších strojů, blíže nespecifikovaných pomůcek na sázení nějakých zemědělských plodin), ruce jsem měl až na zem, v sobě tři pivka a o něco více produktů tabákových podniků. Konečně jsem se prohrabával do rohu, kde mi do oka padla jakási truhla větších rozměrů. Jsem u ní, konečně… to chce pivko.
Plný očekávání se vrhám na truhlu….a, a nic. Připadám si jako v tom českým filmu: „Kachny, kachny, kachny…“ Já tahám hadry, hadry, hadry, hadry…. Počkat to není hadr, proč je to chlupatý… fuj, snad to není nějaká přerostlá myš….. ne, to je malé telátko…a na záda. Protože světelné podmínky v chlívě nedovolují důkladnější prozkoumání detailů. Jdu za přítelkyní s prosbou o co možná nejdůkladnější a maximálně šetrné očištění. Krátká přestávka a vracím se k hloubkovému ponoru zpět do truhly. Jsem v polovině a kromě tohoto telátka nic zajímavějšího. Hrabu se dál a koukám… „Hele, dno hrnce…. Proč by byl ale hrnec otočený v truhle dnem nahoru… to není hrnec, to je přilba. Otřu přilbu hadrem který se povaluje všude okolo mě. Nasadím si ji na hlavu a hrabu se dál, bezpečnost práce, je bezpečnost práce. Jsem u dna a kromě přilby kterou mám na hlavě a telete které se právě někde koupe nic zajímavějšího. Teď mě čeká ještě úklid a přenošení tuny železa zpět na původní místo. Po hodině a půl je hotovo a já patřičně vyřízenej. Už je celkem tma a mě čeká ještě druhá půlka místnosti a dvě jsou ještě přede mnou. Snad někdy příště. Večer sedím s přítelkyní u ohně a grilujeme maso. Na hlavě přilbu, na zádech jakési (ještě mokré) tele a v kapse bankovky. Nechápe, že si s ní nepovídám protože jsem totálně vyřízenej a mám pocit, že jsem právě kompletně přestěhoval třinecký železárny.
Jdu si do lednice pro pivko protože je známo, že flák grilovaného vepřového se musí řádně spláchnout. Z kuchyně chaty koukám na „chlív“ jak je velký a co mě ještě čeká – dva a půl místnosti – to je hrozný. Procházím do obýváku okolo staré knihovny…“knihovna, kouknu co se tady kdysi četlo…..“ Sahám po staré německé knize – českých tam je dost – z knihy vypadl jakýsi kapesník. Se smířením, že když se pro něj sehnu, už nikdy se nenarovnám, do toho jdu. „Na tom kapesníku je něco napsáno…asi „mému milovanému“…. To není kapesník…. Cože? Jm Dienst der Deutschen Wehrmacht No paráda, „Sloužím německému Wehrmachtu“ – tak a jeto – jsem kompletní. Přilba na hlavě, batoh na zádech, bankovky v kapse, páska na ruce, v ruce lahváč. Přicházím zpět na zahradu k mému, tolik vytouženému a zaslouženému steaku. „Kdes to zase vyhrabal?“ Ptá se přítelkyně když jsem si sedl k masu. „V knize… a jez u jídla se nemluví“. Vychutnám si večeři a odebíráme se spát. Ráno se projdeme po okolním lese a průzkum obydlí necháme na příště. V lese je pár zajímavých signálků ale (bohužel pro mě) jde o všudy přítomný vojenský „odpad“ německých vojáků. Mě ta válka fakt nebere. Příště sebou vezmu nějakého kamaráda „válkaře“. Zbytky německého vojska zřejmě odhazovalo a zahrabávalo svou veškerou možnou identifikaci, asi se v té době vydatně ztrácel z vesnice i civil. Před obědem uklízíme chatu a mizíme směr domovina. Protože vím, že jsem v týdnu pracovně mimo, zajíždím za kámošem, abych vrátil klíče. V autě ukazuji co jsem našel nejen na chatě ale i v okolním lese nad chatou.
Domlouváme se, že za to, co jsem našel na chatě, má u mě nějakou flašku a říká něco o bláznech. „Jo, málem jsem zapomněl, mluvil jsem o víkendu s tátou a ten si vzpomněl, že jako kluk, mu děda ukazoval nějaké německé vyznamenání, prý toho byla krabice snad od bot. Tak ti mám vzkázat, že to tam někde musí být…“ No paráda… tak příště, říkám si. Všechny věci jsem postupem času vyčistil. Jak jsem zjistil od kamaráda, páska se používala na sklonku války, kdy byla nouze už i o uniformy a hlavně lidské zdroje. Na místo uniformy se prostě fasovala tato páska. Zajímavé je, že páska po drobném vyčištění nenese známky žádného poškození. Dá se tedy reálně usuzovat, že nebyla nikdy použitá a nebo ji dotyčný zahodil hned jak ji vyfasoval. Přeji všem slušným hledačům hodně zajímavých půd i zemních pípanců.