Chodba - díl I.

Tak, povím vám pohádku o jednom dědečkovi a podzemním dobrodružství za druhé světové války.

Když byl dědeček ještě malý chlapec, bydlel nedaleko vojenského prostoru. V tom prostoru bydleli vojáci v zelených a černých uniformách a nikoho dovnitř nepouštěli. Čepice některých z nich byly podobné těm, co nosili rusi, ale nebyla na nich rudá hvězda, byla tam lebka se zkříženými hnáty. Psal se rok 43 a pouze z novin se dalo vyčíst, že kolem právě zuří II. světová válka. Vraťme se ale k našemu malému „hrdinovi“. Ten hošík, byl totiž náramný zvědavec a tak ho ukrutně zajímalo, cože se za ploty a závorami vojenského prostoru děje. Přes strážnice a plot jít nemohl, ale byl to malý neposeda a když jednou vyslechl rozhovor dospělých o únikové chodbě z toho nepřístupného místa, rozhodl se bez zaváhání.
Podle popisu nalezl bez větších problémů zarostlý vchod do asi 2m vysoké chodby. Byla to velice pečlivě vybudovaná stavba, ovál chodby byl asi dvacet centimetrů nad podlahou předělen dřevěnou podlážkou, aby ten kdo prochází nešlapal v případné nečistotě a vlhku, navíc stěny se skvěly glazovaným betonem. Konec té černé díry vidět nemohl. Byl to dozajista zvědavec všech zvědavců, protože ta chodba mu nedala spát. Rozhodl se, že se do ní podívá stůj, co stůj…
Samotnému se mu pochopitelně do takové tmy bez konce nechtělo a tak přemluvil své dva kamarády k riskantnímu dobrodružství… Jednoho dne, vybaveni svítilnami, vydali se tři chlapci ukojiti svou zvědavost. Chodba byla pro ně dostatečně vysoká a cestu jim zpříjemňovalo jen drkotání zubů, jistě ne od zimy. Cesta podzemím neměla konce, vedla vodorovně a klikatila se velice pozvolna. Museli již být daleko ve vojenském prostoru, když narazili na těžká, ocelová vrata. Představa, že tři metry nad jejich hlavami duní těžké boty vojáků a ocelová překážka je donutila k rychlému návratu. Co bylo za těmi vraty se ten hoch a jeho kamarádi nedozvěděli nikdy. Nakonec dobrodružství, bylo dostatečně napínavé i tak a fakt, že byli téměř kilometr v podzemí pod vojenským prostorem jim stejně nikdo z kamarádů neuvěřil…

Z chlapce se pak jak už to bývá stal dospělý muž a později kmet, kterému mrcasníci říkají ,,pamětník“. Ten jednoho dne vyprávěl příběh člověku, jenž jal se toto dobrodružství po 62 letech zopakovati. Zdálo se, že ten starý muž, si teprve nyní uvědomil, co se mohlo tenkrát stát, kdyby ho na uvedeném místě vojáci zaregistrovali. Hlas se mu třásl, ale oči planuly vzrušením, při líčení svého válečného dobrodružství.
Pamětník byl záhy naložen do terénního vozu a po chvilce bloudění, ochotně ukázal prstem na vejčitý otvor černé chodby, zarostlý nyní neproniknutelným roštím. Ten otvor nápadně pak připomínal kanalizační potrubí. Snad z toho důvodu, to místo nikoho nezajímalo dlouhá desetiletí. Stěny té chodby byly stále dokonale hladké, zatímco dřevěná podlážka dávno již vzala za své. Ani výkonná svítilna neukázala konce a navíc se zde teď nacházelo zhruba 30cm odporného nánosu bahna navíc…

No a  tak jednoho dne, přesněji 17.9.2005 se znovu tři kamarádi vydali do černé tmy za dobrodružstvím….