Devatenáctý stříbrňák

Další krásná vzpomínka na loňské léto. Vybavuje se mi ten den, kdy jsem se dvěma kamarády v neděli odpoledne vyrazil hledat, jako by to bylo včera. Chodili jsme po lese, bylo krásně a každý už něco našel. Nic extra, ale našel. Jen já nic, ani patronu. Zdolali jsme kopec, abychom zjistili, že měl někdo stejný nápad jako my a druhou stranou, přes neuvěřitelně hustý dvoumetrový bukový nálet sešli dolů. Když jsem se vynořil pod kopcem z křoví ověšený pavučinami a napadený smečkou po krvi prahnoucích klíšťat, byl jsem už nepříčetný. Řval jsem po lese něco ve smyslu vykonávání různých tělesných potřeb tak nahlas, až nás opět našel třetí, při sestupu ztrativší se člen týmu. Nálezy celkově za moc nestály a tak bylo rozhodnuto se podél kopce vrátit. Jeden kamarád, co šel kus nad námi, po úpatí kopce, nalezl šipku, pak druhou a když o kus dál třetí, bylo jasné, že to nebude náhoda. Celé místo i s přilehlým okolím jsme podrobili důkladné prohlídce a než slunce zmizelo v korunách stromů, měl několik šipek i můj druhý kamarád, zatím co já pořád nic. Jelikož nebylo v okolí nic dalšího, dokonce ani žádný bordel, pokračovali jsme k návratu k autu. Tentokráte se domů nechtělo mně. Flákal jsem se lesem od pařezu ke kameni a najednou to přišlo. SIGNÁL. A dával tušit, že by to mohlo být něco zajímavěj šího. Když si to ostatní očuchali, opatrně jsem to vyhrabal a ejhle, špatná nálada byla najednou ta tam. Propukla horečka trvající až do tmy, ale brášky tam nikde neměl. Cestou k autu jsem pak měl pocit jako král...
tříkrejcar Karla VI, mincovna Kutná Hora 1714, mincmistr Bernard Wohnsiedler
Nonferrouz