Gallipolský kříž

Když se řekne ruské carské vyznamenání, vybaví se většině lidí, alespoň trochu ovládajících historii Evropy, řád sv. Jiří nebo sv. Anny(event. Anenská medaile). To jsou ty nejznámější tvořící pověstnou špičku ledovce čítajícího v případě Carského Ruska několik desítek různých vyznamenání a řádů. Před pár dny se tu na Detektorwebu objevilo jedno vyznamenání, jež vlastně skoro není carské a ani ruské. Většina pramenů o něm je, pro některé bohužel, v ruštině. Dovolil jsem si proto udělat takový malý článeček.

15.listopadu 1921 bylo rozkazem č. 369 gen. Wrangela ustanoveno „Vyznamenání na památku pobytu ruské armády ve vojenských táborech v cizině „ s nápisem „ Галлиполи „ a daty „1920 – 1921 „ pro všechny z Krymu evakuované vojáky, přebývající v zahraničních voj. táborech. Samotná idea tohoto pamětního kříže pochází však ze začátku r. 1921 a byla reakcí na silnou apatii a deziluzi vojsk, které ustoupili v říjnu-listopadu 1920 z Krymu po porážce bělogvardějské Jižní armády gen. Denikina(od dubna 1920 velel tomuto zbytku armády baron Pjotr Wrangel v hodnosti generála) společně s cca 60 000 civilisty. Do Konstantinopole tehdy doplulo přes 130 000 vojáků a civilistů. Takové množství lidí bylo třeba někam umístnit. Civilisté, kteří chtěli, pokračovali dál do širého světa. Armáda se rozdělila následovně : zbytek 1.armádního sboru( což bylo i s civilisty cca 27 000 lidí) odplul na Gallipolský poloostrov, Záporožské a Donské kozáctvo se nejdříve rozmístnilo po tureckých vesnicích a následně odplulo na ostrov Lemnos, námořní část Jižní armády odplula do tuniského přístavu Bizerta a velitelství armády zůstalo v Konstantinopoli.

Vojsko v táboře u Gallipoli pod velením gen. A.P. Kutěpova se muselo postarat samo o sebe, neboť po válce poloprázdné město bylo schopno pojmout nanejvýš 5000 lidí. Navíc v r. 1920 nebyl zrovna moc úrodný rok a r. 1921 jak se později ukázalo byl ještě horší. Spoustu lidí v táboře zemřelo hladem a na různé nemoci. Aby bylo vůbec nějaké jídlo a materiál pro přežití prodalo v prosinci 1920 velení armády 138 vojenských lodí Francouzům za 100 milionů fr. franků. Alespoň na čas bylo vojsko zabezpečeno. Vojáci však ztráceli víru, že se vrátí do Ruska a porazí bolševismus jak jim bylo tvrzeno velením. 1února 1921 Francouzi zastavili materiální dodávky, neboť účet byl již přečerpán. Nastalo období vyjednávání s okolními státy. Nakonec Bulharsko, Řecko a Jugoslávie přijali mezi srpnem a prosincem nejprve civilisty a následně vojáky jako uprchlíky. V Gallipoli zůstal pouze Technický a Kavaleristický výcvikový pluk. Oba opustili již opravené a plně funkční město v r. 1923.

Kříž, jehož návrh pochází z července 1921, byl vyráběn nejprve přímo v Gallipoli silami Technického pluku, zvláště pak Dělostřeleckou dílnou. Měl rozměry 35x35 mm, byl odlévaný z cínu nebo olova a provedení odpovídalo polní výrobě (hrubší detaily a špatné lití). Na rubové straně uprostřed kříže byly dvě ouška odlité v celku s křížem. Ty sloužily k našití vyznamenání. Jelikož materiál kříže byl velmi měkký a  snadno zničitelný nedochovalo se těchto původních vyznamenání do dnešních dob mnoho. Ty co ještě existují představují velmi cenné exempláře.

Jelikož však vojáci v exilu i nadále dost často nosili uniformu nahrazovali původní vyznamenání provedením z kvalitnějšího materiálu. Takto vzniklo několik různě ceněných variant. Uvedu nejčastější:

- Bulharské provedení, poměrně vzácné, mělo rozměry 39x39mm. Kříž byl vyrobený z bronzu, natřený černou

matnou barvou a okraj, datum a nápis byl zlacený.

- Jugoslávské provedení též vzácné, mělo rozměry 40x40 mm. Kříž byl bronzový natřený černým lesklým lakem a okraj, datum a nápis se stříbřil.

- Francouzské provedení se vyznačuje precizností, tenkostí a kvalitou provedení, má rozměry 37x37 mm. Je pokryto černým lesklým emailem, boční obvodová strana má bílý lesklý email, datum a nápis je stříbrný. Materiál kříže je bronz méně častěji stříbro. Výrobcem je f. W. Bogojavlensky, 4. rue Bertrand, Paris 7

- Německé provedení je nejčastější a má rozměry 35x35 mm vyrobený z bronzu f. M. K.Jevgeněv Kaiser-Fridrich-Strabe 1 Berlin-Schoneberg 1, pokrytý černým emailem, okraj, datum a nápis stříbrný. U této firmy se kříže vyráběly na zakázku se způsobem uchycení dle přání zákazníka.

30.června 1923 rozkazem č. 61 gen. Wrangela byla schválena varianta Gallipolského kříže pro vojáky Technického pluku a Kavaleristicko výcvikového pluku. Forma a způsob provedení kříže byla stejná jako původní kříž jen datum bylo změněno na „1920-1923 „.

K Gallipolskému kříži byla 22.11. 1921 potvrzena i „fraková „miniaturní varianta pro civilní oděv. Byla vyrobena z bronzu, pokryta černým emailem a měla rozměr 17x17mm. Tato miniatura se později stala členským odznakem spolku Společenství gallipolských. 22.11.1924 bylo členství v tomto spolku umožněno i civilním osobám, které prožili útrapy gallipolského voj. tábora. Počet udělený křížů pak byl tedy následující:

vojáci 1.armádního sboru -11998
Kozácké vojsko – 131
Členů- соревнователей (účastníků?)- 221
Mrtvých - 73
Členů zařazených na zvláštní přání – 7
Vyloučených – 82

Jako doplněk miniatury byl potvrzen 18.12.1921 železný prsten pro aktivní členy Společenství, široký 8mm s rytým nápisem Gallipoli a členským číslem spolku o velikosti 3mm, délce nápisu nepřesahující 28mm.

Existuje též několik jiných variant Gallipolského pamětního kříže lišících se nápisem

Nápis „Lemnoc (Лемносъ) „ pro kozácké vojsko tábořícím na tomto ostrově, dále „Кабакаджи-Галлиполи „ „Чаталджа „ „Бизерта „. Naprosto nejvzácnějšími variantami kříže jsou ty s nápisem „Лукулль „(„Lukulľ „). Byly uděleny jen 57 lidem, kteří přežili nejspíše úmyslnou srážku italského parníku „Adria „ s vojenskou jachtou „Lukulľ „ plovoucím to velitelstvím štábu gen. Wrangela. Ten hodinu před srážkou, která doslova přeřízla jachtu v místě jeho kajuty, odjel na břeh v přístavu Galata.

To je asi tak vše co lze ve stručnosti k tomuto vyznamenání napsat. Možná by stálo za to zjistit, komu ten kříž patřil, protože pak ten studený kus kovu vydá svůj zajímavý příběh. To však už ponechávám na odvaze a vůli jiných.

Matwej

Použité prameny:
Web: http://www.mirnagrad. ru/cgi-bin/exinform. cgi? basket=368926150&page=18
Alexandr Kuzněcov- Encyklopedie ruských vyznamenání, Moskva 2002
E. N.Ševeljevová – Náprsní odznaky a vyznamenání ruské armády, Sankt Peterburg 1993
Z. Sládek – Dějiny Ruska, Praha 1999