Kousek knihy

Zapadalo slunce. Jeho kotouč se víc než z poloviny zařízl do horizontu. Po obou stranách ubíhaly stromy. Podvědomě jsem sáhl po hlavním spínači, ozvalo se slabounké zabzučení. Displej otevřel své mrtvé oko, představil mašinu s níž budu dnes, spolehlivý stroj. Sáhl jsem po sluchátkách, nastavil hlasitost a bzučení se zakrátko ozvalo z obou mušlí. Oživlé oko displeje napsalo ZVEDNOUT. Pomalu jsem jej zvedal až se stroj stal stabilním a displej začal hlásit srozumitelněji s čím jsem se to setkal. Teď už jsem pochopil s čím mám tu čest…
Sáhl jsem na hlavní panel a přepnul na plný výkon, zaměřil jsem…teď jsem si byl jistý že už ho mám…podržel jsem to místo které nahlásil zaměřovač v mysli…Otevřel jsem přídavný zavěšený vak…sáhl jsem po rukojeti…
Jak mě asi viděli ti kolem…maskovací barvy proti odhalení, odhlučněný chod, přesná navigace a navíc účinné zbraně, přesně k tomu úkolu na který jsem stovky hodin bez trenažéru cvičil. Pravdou je že hodin to bylo opravdu mnoho. Prakticky každou volnou chvíli.
…oběť byla předem odsouzena, čekala dlouho až se objeví jí rovný protivník, ve výhledu přes pavoukovou konstrukci kterou jsem měl se náhle zaleskla špice mého zbraňového systému…zajela do maskování protivníka…jednou, podruhé potřetí…analyzátor poté dělil nepřátelskou formaci na poloviny a to až do nalezení cíle…ten se zaleskl a byl lapen.
Překvapení houbaři byli toho dne svědky jak podivná kreatura v nesourodém maskování se sluchátky na uších a starou vinohradnickou motyčkou vylovila v jejich revíru ze země několik zčernalých kotoučků, potěšeně zamručela… hodila je do vaku a s nepřítomným výrazem v očích jaký mívají feťáci zašla hlouběji do lesa…