Moje první hledání

Dnes Vám budu vyprávět příběh, jak jsem kopnul něco, co jsem neměl. Vše začalo ještě v matčině lůně, kdy se mi nějakým způsobem nevyvynula jedna komora srdce, snad za to mohlo matčino pití, snad marihuana kterou si s radostí zapálila. Narodil jsem se předčasně a do špatné doby. V inkubátoru jsem strávil půl roku. Když mě do něj dávali, měl jsem půl kila. Vypadal jsem jako myš. Teď jsem o pár let starší, ale myšší výraz mi zůstal. Snad předkus nebo tlačící se zuby ven mi ubírají na kráse. Mně to ale nevadí. Už jako malé děcko jsem střídal jednu operaci za druhou a nebavilo mě to. Nic nepomáhalo jak by mělo, ale přežíval jsem. Bylo mi 17 let a už jsem měl plný invalidní důchod. Proč jsem se vlastně narodil? Má nějaký smysl takto žít? Dlouho jsem uvažoval o životě, a tak na doporučení mého lékaře jsem vymyslel nenáročný koníček, který mě měl držet nad vodou. A to taky držel.

Za 5 tisíc korun jsem zakoupil detektor a mírným kvapem kolébavou chůzí šel na pole za barák. Detektor nastavil, odladil a šel na to. Pár nezajímavých signálů, pak přišel lepší. Bohužel jsem hrábnul nějak zbrkle do hlíny, zamotala se mi hlava, udělalo špatně a já ležel na ornici jako kus hadru. Zdá se, že by klidně mohl příběh končit, ale není tomu tak. Pokračuje.

Snažil jsem se postavit na nohy, ale nešlo to. Pořád jsem nemohl udržet motoriku. Pořád jsem padal na hubu, brzo mi začala sršet krev z nosu, proto jsem se rozhodl, že zůstanu raději klečet na kolenou. Konečně se to povedlo. Plivnul jsem si na ruce, vzal lopatku a šup šup, ryl jsem jako krtek. Věděl jsem, že je to signál, na který se čeká celý život. Dokonce i displej na Garrettu se na pár vteřin rozblikal. V zemi přes metr hluboká díra a já v křeči svírám celokovovou lopatku od Fiskarsu. Slzy se mi vhání do očí, třese se mi celé tělo, dokonce si i nějaký přihlížející pán všiml, že mi z pusy vytéká jakási pěna. Opravdu to přišlo. Můj vysněný poklad byl nablízku. Už jen pustit lopatku a zlatý prut vytáhnout ven, ale to nešlo. Snažil jsem se ze všech sil, ale ukrutná bolest mě kroutila k zemi. A mě polilo nesnesitelné horko. Nakonec jsem se znovu svalil hubou na hlínu a chvilku sebou škubal.

Můj knír začal brzo hořet. Popáleniny jsem měl na 80 procentech těla. Až v nemocnici mi doktor vysvětlil, že jsem narušil jakýsi přívod elektrického napětí, a tak zlatý prut, který jsem viděl nebyl nic jiného než měděný kabel. Vrtulník jindřichohradecké nemocnice mi tehdy zachránil život. Doktoři mě dali dohromady, slabé srdce vše dobře zvládlo. Krasavec jsem nikdy nebyl, a tak o nic nešlo. Za pár týdnů jsem s fotkou přišel za nejlepším plastickým chirurgem, předal mu 2 miliony korun, které jsem ušetřil z invalidního důchodu.

Je pravda, že od dob, kdy jsem prodělal poslední úpravu obličeje, prošel můj život jinou etapou událostí. Už v nemocnici mě začali zdravit: „Dobrý den, pane prezidente, můžu poprosit o podpis?“A tak jsem se celé týdny, které jsem v nemocnici trávil, vydával nechtěně za někoho, kdo nebyl můj vzor. Dokonce i zahraniční návštěva z Kataru se za mnou vypravila a chtěla podepsat jakýsi kontrakt na odprodej Ruzyňského letiště a já je podepsal. S tužkou přidělanou na řetízku, abych si ji nemohl nechat na památku. U pokoje, u dveří, mi postávali nějací chlapi. Jednou v noci se tam dokonce prostřílel jakýsi mladík s kuličkovou a plivnul mi na ohořelý knír. “Už toho mám dost“, zakřičel jsem. Můj pobyt v nemocnici končí. Vylézám z pokoje po okapové rouře, poslední tři metry skáču na zem. Opouštím brány soukromé nemocnice. Nechávám si oholit knír, nekupuji drahé oblečení, chodím jen v teplákovce, radši se ani nedívám do zrcadla, je mi ze sebe zle. Nebylo mi zcela jasné, proč jsem podobný právě jemu. Vždyť jsem měl u sebe fotku Silvestra Stallona. Chtěl jsem mít obličej jako on, tak proč se to nepovedlo? Začal jsem si myslet, že jsem chodil za ženou pana doktora a ten se na mě pomstil. Začal jsem se bát za ty sprosťárny co udělal. Rychle jsem zajel za plastickým chirurgem a ptám se, kde jen se stala chyba. Ten mi vysvětlil, že zmačkanou fotku strčil do rohu rámu obrazu, který visel na protější zdi. Pak mě uspal, začal s operací, bohužel od operačního stolu už malinkou fotku v rohu rámu obrazu neviděl. A tak mi hubu vytvořil podle většího portrétu. Teď už mi je to jedno, nosím čepici hodně naraženou do čela, nelyžuji, nehraju tenis a lidé si mě už nepletou. Mrcasit už nechodím. Ne,že by mě to nebavilo, ale prostě už nechci.

Po nějakém čase rozbaluji dopis, pozvánku, ke zkušební komisi o projednání odebrání invalidního důchodu. Důchod jsem neobhájil, vzali mi ho. Chvilku se snažím vyžít ze státní podpory. Často chodím prosit o finance. Lidé na chodbách na úřadě pro vyplácení dávek na mě plivou. Nikdo mě nemá rád. A já se ptám proč. Můžu snad za to, že se všechno rozkradlo? Taky jsem občas dostal v hospodě pěkně na hubu. Ale za co? Jsem přece normální postižený občan žijící skromně v České republice. Dokonce jednou v metru jsem dostal pár facek od starého pána opírajícího se o hůl. Narychlo z peněz evropských dotací jsem udělal rychlokurz řidiče a teď rozvážím po celé Evropě zboží. Lidé mě tam nepoznávají, občas ještě při nějaké vykládce v ČR někdo vytáhne tužku a chce, abych se podepsal. Jsem taky Václav, ale Knauss. Knaus, jako značka obytného přívěsu, ale psané trochu jinak. Zrovna zítra jedu do Španělska pro mandarinky.

PS:Ještě jsem vám zapomněl napsal, že jsem se setkal na úřadě s divným pánem a ten mi daroval pár mincí. Prý to našel někde zazděné, když předělával starý barák. Nevíte někdo, co je to zač? Má toho doma kolem pěti tisíc kusů.