Německé polopásové obrněné transportéry

Demag D7 SdKfz.10

Tyto polopásový stroje byly základem pro bojové varianty jaké byly SdKfz.251. Jednalo se o stejný princip pohonu jako u obrněných variant, pouze s rozdílem, že tato vozidla postrádala v tažné a přepravní verzi jakékoliv pancéřování. Obsluha nebo osádka seděla na lavicích vedle sebe v několika řadách za sebou. Zpředu je chránilo jen přední sklo a po stranách nevelké bočnice. Svinovací plachta sloužila proti povětrnostním vlivům. Stroje byly označeny jako SdKfz 10, kategorie 1tuna. Jejich výroba probíhala v letech 1938-44. Údaje o počtu vyrobených strojů hovoří o více než 17 000 kusech v různých verzích.
I u této varianty tahače se konstruktéři pokoušeli o vytvoření samohybných zbraňových systémů. Nejznámější byl Flak 30 ráže 20 mm, později modernizované na Flak 38 ráže 20 mm v provedení s pancéřovou ochranou obsluhy nebo i bez ní. Vedle protiletadlové verze se objevily i protitankové označované jako Pak 36 s PT kanónem ráže 37 mm a Pak 38 s ráží 50 mm. Ve variantách neopancéřovaných bylo jediné místo chráněné pancířem na korbě čelní pancéřování zbraně. V každém případě doplňující zbraně měly nemaskující účinek ve zvýšení siluety stroje na horizont.

Demag D7 SdKfz. 250

Demag D7 SdKfz. 250 byl podle propozic a představ Wehrmachtu typově zařazen jako lehký obrněný polopásový transportér. Stejně jako jeho „větší a těžší“ bratr SdKfz. 251 vycházel z modifikovaného tahače SdKfz 10 opatřeného pancéřovou nástavbou a různou výzbrojí a výstrojí. Celkové rozměry stroje byly dány snížením počtu pojezdových kol na čtyři po každé straně. I tvar svařovaných plátů byl odlišný. Stroje s označením SdKfz 250 byly sériově vyráběny od roku 1941 a dodávany armádě. Od roku 1943 se začala vyrábět modernizovaná verze nesoucí označení SdKfz. 250 neune Ausführung. Ta byla o poznání jednoduší na výrobu. Jednalo se o jiné tvary pancéřových desek na motorovém krytu a bocích stroje.
V průběhu celého období výroby se objevovalo mnoho subverzí, at‘ ve starším nebo novějším provedení, které se pro přehlednost označovaly arabskými číslicemi ta typovým označením. Vedle těchto sériových verzí se objevily i u tohoto stroje technické „vymoženosti“ dané aktivitou konstruktérů nebo nutností úprav v polních podmínkách.
Uvádí se, že bylo vyrobeno více než 7 000 kusů SdKfz. 250 všech modifikací. S koncem války se stroj už dále nerozšiřoval a sloužil do konečného „utahání“ v zemích, kde je zanechala ustupující německá armáda.

TTD

Technická data (velmi různé podle verze)
Osádka / obsluha 2/6-8 mužů dle verze
Hmotnost 5 380 kg v základní verzi
Rozměry délka 4 600 mm, šířka 1 950 mm, výška 1 600 mm, šířka pásu 240 mm
Pancéřování 10 až 15 mm na čele korby, boky a zád‘ 8 mm, dno 6mm
Pohon zážehový, čtyřdobý, šestiválec Maybach HL 108 ,chlazený kapalinou
Výkon motoru 150 kW při 3000 ot/min-1
Palivo 140 l
Max. rychlost 65 km/h na silnici
25 km/h v terénu
Dojezd 320-350 km po silnici
200 km  v terénu
Překonávání překážek stěny 60 cm, brody do 70 cm, stoupání 24 %
Výzbroj (dle verze) 2x kulomet MG 34 s 5 000 ks střeliva




Polopásový obrněný transportér SdKfz 251

Vznik polopásových prostředků na německé straně je možné datovat do období 1. světové války, kdy si s touto myšlenkou konstruktéři bojové techniky pohrávali. Technická vyspělost té doby nebyla na takové úrovni, aby se některý z navrhovaných prostředků dočkal své realizace. V období po 1. světové válce, kdy Německo muselo nějakou dobu omezit své zbrojní aktivity anebo muselo provádět vývoj skrytě, nebylo po technické koncepci polopásového prostředku ani vidu, ani slechu…
Koncem 20. let a počátkem 30.let se začaly objevovat snahy o modernizaci bojového parku nad rámec povole-ných kvót. S obnovenou myšlenkou na polopásový prostředek - původně jako dělostřelecký tahač - přišla v polovině 30. let řada firem. Jedna z nich, Hanomag, pokračovala na projektu 3-tunového obrněného polopásového transportéru, se kterým se představila vojenským a průmyslovým zástupcům firma Hansa Lyod. Původní koncepce byla podrobena pečlivé analýze a následovalo její přepracování. Strojový spodek nadále konstrukčně a vývojově spadal do koncepce Hanomagu SdKfz 10, ale nástavba a další komponenty byly zakázkami přerozděleny mezi další německé strojírenské firmy (Büssing, Deustchen Werke apod.). Označení tohoto prostředku u firmy Hanomag znělo „Hkl 6“. Počeštěním této zkratky vznikl dodnes používaný název „Hakl“ a to do takové míry, že se ujal i po skončení 2. světové války a mylně jím byly označovány i u nás vyráběné obrněné transportéry (OT-810). Ty vycházely po technické a konstrukční stránce z původ-ních německých SdKfz, ale četnými úpravami (pohonná jednotka, tvar a silueta pancéřované nástavby apod.) vytvořily v podstatě nové vozidlo. Po válce jsme se stali „polopásovou mocností“ vedle Německa a Spojených států a z tohoto důvodu se již nikdo nezabýval myšlenkou kombinovaného pojezdu.
První stroje Hkl 6 se začaly testovat koncem roku 1937. V roce následujícím byla vyrobena a odzkoušena tzv. „nultá“ série. Po dalších drobných úpravách byly během roku 1939 předány první sériové stroje armádě již s novým označením SdKfz 251. V době zahájení války přepadením Polska v září roku 1939 jich sloužilo v německé armádě jen 68 kusů. Následným vývoj událostí nutil výrobce ke zvyšování výroby. SdKfz 251 se vyráběly až do roku 1945 s výsledkem 15 250 strojů. Nezůstalo jen u jednoho typu a základní modelová řada se dělila na hlavní skupiny A, B, C a D. Každá ze skupin skrývala v sobě až 30 subverzí v nichž byly zahrnuty i „rukodělné“ nebo v polních podmínkách upravované stroje pro službu v jednotlivých druzích vojsk. Nejrozšířenější byla skupina D, která obsahovala nejvíce vyrobených strojů.

SdKfz 251/1 – základní verze pro přepravu plně vyzbrojené pěchoty v počtu 10 mužů (1 dr.) Tito seděli na sklápěcích lavicích po stranách korby. Mohl být opatřena dvojcí kulometů MG 34 nebo MG 42, z nichž jeden jako hlavní zbraň na postřelování cílů před sebou a druhý jako protiletadlový na sklopné lafetě na zadním čele korby.

SdKfz 251/2 – konstruován jako minometný. Osádkou bylo 8 mužů obsluhujících 81mm minomet s 66 ks vezené munice. Samotný minomet byl ukotven na podlaze bojového prostoru. Podpůrnou zbraní byl kulomet MG 34 lafetovaný na zadním čele korby.

SdKfz 251/3 – jedna z nejpočetnějších verzí. Jednalo se o spojovací prostředek ve kterém byly umístěny kombinace různých typů radiostanic. Jednotlivé verze byly od sebe odlišeny římskými číslicemi za označení prostředku SdKfz 251/3 I - SdKfz 251/3 IX. Identifikace jednotlivých verzí byla možná pouze podle anténních stožárů, které vyčnívaly z vozidla. Pro vlastní obranu využívaly lafetovaný kulomet MG 34.

SdKfz 251/4 – sloužila jako muniční vozidlo pro přepravu dělostřelecké munice. Původně se jednalo o 120 ks střeliva ráže 75 mm v kovových schránkách. V případě přepravy munice jiné ráže, se přepravoval adekvátní počet této munice. Současně mohl sloužit i jako tahač pro dělo dané ráže.

SdKfz 251/5 – konstruován jako ženijní vozidlo. Vedle 9 mužů vezlo i potřebný ženijní, popřípadě vyprošt‘ovací materiál. K obraně byly lafetovány dva kulomety MG 34 nebo MG 42.

SdKfz 251/5 – konstruován jako ženijní vozidlo. Vedle 9 mužů vezlo i potřebný ženijní, popřípadě vyprošt‘ovací materiál. K obraně byly lafetovány dva kulomety MG 34 nebo MG 42.

SdKfz 251/6 – velitelské vozidlo vybavené různými typy radiostanic, popřípadě i zařízeními pro utajený provoz. Osádka 7-8 mužů, výzbroj tvořil lafetovaný kulomet MG 34 na zadní čísti korby.

SdKfz 251/7 – modernizovaná obměna pro ženisty. Osádka 8 mužů a zavedení charakteristických lehkých pontonových nájezdních můstků, délky kolem 250cm, uložené po obou stranách vrchní části korby. Ve většině případů byly vyzbrojeny dvěma kulomety MG 34 nebo MG 42 nebo i individuální úpravou vezené výzbroje. Jednalo se o výkonnou PT pušku schwere Panzerbüsche 41 ráže 28 mm nebo dokonce i lehký PT kanón ráže 37 mm.

SdKfz 251/8 – sanitní varianta. Tato neozbrojená verze s obsluhou 2 mužů přepravovala raněné z oblasti bojů do vzdále- nějších zdravotnických zařízení nebo je mimo dosah bojů předávala standartním zdravotnickým vozidlům. Speciální závěsy umožňovaly přepravu 2 lehátek s raněnými a 4 sedící lehce raněné.

SdKfz 251/9 - modifikace vedení podpůrné palby z kanónu KwK 37 L/24 ráže 75 mm s krátkou hlavní. Osádka byla 3 muži a vezená zásoba střeliva 40 ks. Kanón byl lafetován s odměrem 12o na každou stranu a s náměrem –10o +12 o nad čelním pancířem. Kulomet MG 34 na zadní lafetě zůstal zachován. K ochraně obsluhy kanónu sloužil ochranný štít kanónu.

SdKfz 251/10 - modifikace s lehkým PT kanónem PaK 36 ráže 37 mm. U prvních verzí byl ochranný štít kanónu převzat z tažené verze, později demontován a nahrazen pološtítem. Vezená zásoba munice byla 170 ks střeliva pro kanón. Obsluhu tvořilo 6 mužů. Efektivita této varianty nebyla vysoká a postupem času byla stažena od jednotek.

SdKfz 251/11 - modifikace pro spojovací jednotky. Osádku tvořilo 5 mužů, kteří kladli kabely uložené v cívkách uvnitř bojového prostoru. Společně s cívkami kabelů bylo vozidlo vybaveno i sadami polních telefonů. Výzbroj tvořila dvojce kulometů MG 34 nebo 42 lafetovaných na obvyklých místech.

SdKfz 251/12 - velitelská a průzkumná verze dělostřelectva. Osádka 6 mužů obsluhovala výkonnou radiostanici s rámovou anténou, která se nacházela nad horní stranou bojového prostoru.

SdKfz 251/13 - verze dělostřeleckých jednotek. Osádka 6 mužů obsluhovala akustická a odposlechová zařízení.

SdKfz 251/14 - obdobná jako předchozí verze. Obsluha 6 mužů zaměřovala postavení protivníkových dělostřeleckých baterií.

SdKfz 251/15 – pomocné vozidlo vezoucí světlomet a osvětlovací rakety. Využívalo se při nočních dělostřeleckých přepadech pro snažší identifikaci cílů.

SdKfz 251/16 – plamenometná verze. Po stranách bojového prostoru nad jejím horním okrajem byly umístěny 2 ks plamenometů ráže 14 mm (na každé straně jeden). Uvnitř vozidla byla umístěna nádrž na 700 l hořlavé směsi postačující na šleh plamene na dálku 35m po dobu 80 vt. Pro vlastní obranu sloužily lafetované kulomety MG 34 nebo 42 na obvyklých místech, popřípadě jeden přenosný plamenomet. Osádku tvořilo 5 mužů.

SdKfz 251/17 – protiletadlová verze. Vymykal se podstatně proti původním tvarům „Haklů“. Jednalo se o vozidlo zabezpečující protiletadlovou obranu ostatním motorizovaným jednotkám. Technicky přepracovaný bojový prostor nesl plně otočný kanón ráže 20 mm, Flak 38 se zásobou 600 ks munice. Obsluhu tvořilo 6 mužů. Pro plné otáčení lafetované zbraně o 360o bylo nutné boky korby rozšířit a umožnit jejich sklápění.

SdKfz 251/17 – protiletadlová verze. Vymykal se podstatně proti původním tvarům „Haklů“. Jednalo se o vozidlo zabezpečující protiletadlovou obranu ostatním motorizovaným jednotkám. Technicky přepracovaný bojový prostor nesl plně otočný kanón ráže 20 mm, Flak 38 se zásobou 600 ks munice. Obsluhu tvořilo 6 mužů. Pro plné otáčení lafetované zbraně o 360o bylo nutné boky korby rozšířit a umožnit jejich sklápění.

SdKfz 261/17 – zdokonalená původní verze zbavená více jak 70% pancéřování. To ted´chránilo jen řidiče a velitele zepředu a z boku. Dál na bocích byly jen skládací rámy s pletivem a rovná „podlaha“. Většího rozšíření se tyto spíše prototypové stroje nedočkaly.

SdKfz 251/18 – průzkumná verze. Vybavená výkonnou radiostanicí pro spojení s letectvem. Charakteristickým znakem byla rámová anténa kolem horní strany bojového prostoru.

SdKfz 251/19 – verze mobilní telefonní ústředny. Vybavena cívkami telefonních kabelů, polními telefony a propojovací ústřednou.

SdKfz 251/20 – speciální verze nesoucí přezdívku „Uhu“. Od druhé poloviny roku 1944 disponovaly německé tankové jednotky vybavené tanky typu Panther aktivními infračervenými zaměřovači pro vedení noční palby. Cíl byl osvětlován vlastním reflektorem. Ten však neměl potřebný dálkový dosah, proto se přistoupilo k omezené sérii „Haklů“ vezoucích velký infračervený reflektor o průměru 600mm s dosahem až 1500m. S tímto reflektorem obsluha 4 mužů mohla libovolně otáčet do všech směrů. Taktika byla stanovena tak, že s četou tanků se měl pohybovat i tento prostředek a „nasvěcovat cíle“.

SdKfz 251/21 – další pokus o zvýšení efektivnosti v boji s nízkoletícími letadly protivníka. Uprostřed vozidla se nacházela plně otočná lafeta se spraženými 3 leteckými kanóny MG 151/15 ráže 15mm. Zbraň byla opatřena krytem pro obsluhu. Vezená zásoba střeliva byla 3000ks. Obsluhu tvořilo 6mužů. Podstatného rozšíření se nedočkal.

SdKfz 251/22 – PT varianta. Lafetovaný PT kanón PaK 40 ráže 75 mm s čelní pancéřovou ochranou. Vzhledem k jejím rozměrům, byl omezen odměr na 18o vpravo a 20o vlevo. Náměr potom od –3 o + 48 o. V jiných případech postavení cíle musel prostředek manévrovat. Obsluhu tvořilo 6 mužů. Doplňkovou výzbroj tvořil kulomet MG 42 lafetovaný v zadní části korby. Blížícím se koncem války bylo vyrobeno jen několik desítek kusů.

SdKfz 251 byl používán ve všech německých operacích na všech válčištích a frontách 2. světové války. Samostatnou kapitolou je pak i používání kořistních „Haklů“, které padly do rukou Američanů nebo Rusů při vytlačování německých vojsk z okupovaných území. I v těchto případech se dostávala ke slovu „rukodělná“ činnost jednotlivých osádek nebo obsluh, nahrazování jednotlivých dílů nebo výzbroje té, které armády.
V roce 1939 šla do služby verze Ausf. „A“,v roce následujícím „B“ s novým ochranným štítem pro lafetovaný kulomet vpředu. Koncem roku 1940 se objevila verze Ausf. „C“ a v roce 1942 pak Ausf. „D“, která se vyráběla do konce války beze změn. Počet vyrobených kusů rostl z 348 kusů v roce 1940 na 7 800 v roce 1944, až jich na konci války bylo celkem 16 000 kusů.

TTD
Technická data (velmi různé podle verze)
Osádka / obsluha 2/5-8 mužů nebo 10 mužů jako výsadek
Hmotnost 8 500 kg v základní verzi
Rozměry délka 5800 mm, šířka 2100 mm, výška 1750 mm
Pancéřování 8 až 14,5 mm
Pohon zážehový, čtyřdobý, šestiválec Maybach HL 42 o objemu 4171cm3 ,chlazený kapalinou
Výkon motoru 75 kW při 3000 ot/min-1
Palivo 160 l
Max. rychlost 53 km/h na silnici - spotřeba 40 l/100km
23 km/h v terénu - spotřeba 80 l/100km
Dojezd 320 km po silnici
180 km  v terénu
Překonávání překážek stěny 60 cm, brody do 50 cm, stoupání 24 %
Výzbroj (dle verze) 1-2x kulomet MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92mm s 2500-5000 ks munice
1x minomet 81mm s 66ks děl. min
1x PT puška (schwere Panzerbüshe 41) ráže 28 mm + 1x kulomet MG 34 s 2 500 ks munice
1x PT kanón KwK 37 ráže 75 mm + 1x kulomet MG 34 nebo MG 42 s 2 500 ks munice
2x kulomet MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92mm s 5 000 náboji + 2x plamenomet ráže 14mm se 
700 l  hořlavé směsi nebo 1x přenosný plamenomet
1x PT kanón PaK 36 ráže 37mm se 170ks střeliva + 1x kulomet MG 34 nebo MG 42 s 2 500 ks munice
1x PT kanón PaK 40 ráže 75mm + 1x kulomet MG 34 nebo MG 42 s 2 500 ks munice
1x PL kanón Flak 38 ráže 20mm se 600 ks střeliva
3x PL kanón MG 151 ráže 15mm s 3000ks střeliva




Těžký polopásový tahač FAMO F3 SdKfz 9

Jednalo se o nejtěžší německý polopásový tahač. Spadal do hmotnostní kategorie 18 tun. Jeho výroba byla zahájena v roce 1939 v koncernu FAMO v  úzké spolupráci s firmami Vomag a Tatra. Praktické využití tohoto giganta bylo tažení těžkých polních děl a houfnic nebo jako vyprošt´ovacího prostředku zapadlých nebo jinak nepojízdných těžkých německých tanků typu Tiger. Pro potřeby tech. zabezpečení se objevila i varianta pojízdného jeřábu.
Vzhledem k tomu, že se neuvažovalo o přímém bojovém nasazení těchto vozidel, byla kabina řidiče a osádky opatřena pouze předním sklem a boční karoséríí. Proti nepřízni počasí bylo možno nasadit na lehkou kovovou konstrukci plátěnou střechu, popřípadě i plátěné dveře. Ložná plocha byla opatřena plechovými bočnicemi a ochrannou plachtou.
Zajímavým řešením byl projekt samohybného protiletadlového kanónu Flak 37 v ráži 88 mm. Původní zámysl počítal s více jak 100 ks, ale skutečně vyrobený počet „Flaků“ byl jen asi 20 ks. V tomto případě konstruktéři vycházeli z přesvědčení, že i osádka musí být kryta a tak byl přepracován celý prostor pro osádku vozidla i obsluhu kanónu, společně s krytem pohonné jednotky. Jednalo se o svařené plechy o tloušt´ce 14,5 mm. Ty se soustředily na přední části plošiny a na vlastní ochranu obsluhy zbyly pouze sklápěcí drátěné bočnice. Ty po sklopení tvořily rozšířenou podlahu obsluhy kanónu v boji. Vzadu byla vezená zásoba střeliva v počtu 40 ks. Celková hmotnost byla až 25 tun.

TTD
Technická data (velmi různé podle verze)
Osádka / obsluha 2/16 mužů
Hmotnost 18 500-25 000 kg v základní verzi
Rozměry délka 8320 mm, šířka 2600 mm, výška 2850 mm
Pancéřování 8 až 14,5 mm
Pohon zážehový, čtyřdobý, šestiválec Maybach HL 108 ,chlazený kapalinou
Výkon motoru 150 kW při 3000 ot/min-1
Palivo 160 l
Max. rychlost Do 50 km/h na silnici
23 km/h v terénu
Dojezd 320 km po silnici
180 km  v terénu Překonávání překážek stěny 60 cm, brody do 50 cm, stoupání 24 %
Výzbroj (dle verze) 1x kanón KwK 37 ráže 88mm se 40 ks střeliva



Zdroj : Ing. Jan Martinec, Polopás aneb princip „Hakla“ stokrát jinak, 1999, Atm Ian Baxter, Německá obrněná vozidla ve 2.sv.válce 1939-45, 2003