Ocílky a svářkové železo

Domů jsem si přinesl dvě ocílky. Byly rozdílné ve tvaru a vlastně i způsobu výroby. Pravděpodobně se řadí obě k typu kapkovitých. Přemýšlel jsem nad tím, kam kterou z nich časově zařadit. Vím, že s tím má problém každý a čas od času je lákavé připsat k tomuto typu ocílek středověk. Pokusil jsem se tedy dozvědět něco víc o jejich výrobě a vlastně i materiálu, ze kterého byly vyrobeny. Podle typologie spadají větší částí do období výroby svářkového železa. Svářkování probíhalo zprvovočátku ručně a pak na hamrech. V terminologii dřívějších lidí byla svářkovým železem vlastně dnešní ocel s nízkým obsahem uhlíku(měkká). „Ocelí“ byl chápán nauhli�čený kalitelný produkt. Při výrobě ocílek se asi do poloviny 15.století a u nás snad až do 16.století, protože výroba nauhličené oceli byla velmi složitá, používal způsob navařování tenkých plátků nauhličené oceli na křesací část ocílky nebo byla ocílka vyrobena z nízkouhlíkatého železa, následně nauhličena tak zvanou cementací a vykalena. Nauhličení ovšem pokrývalo jen slabou vrstvu na ocílce. Dá se tedy předpokládat, že díky korozi u mnoha nálezů jí větší část nebo celá chybí. U nás zhruba od 16.století, i když ve světě o století dříve, díky nové technologii zpracování a novým typům pecí, kde se dosahovala vyšší teplota, se začíná s produkcí litiny s vysokým obsahem uhlíku. Ta se následně dále zkujňovala, tedy přebytečný uhlík se nejprve odstraňoval pudlováním. Stále se ovšem bavíme, až do poloviny 19.století, o oceli svářkové. Od této doby se už můžeme bavit o moderní oceli. Na přiložených kolážích jsem vám představil jak takový produkt, svářkové železo, vypadal v lomu a jaké neupravené svářkové železo produkovalo jiskry v porovnání s moderní ocelí.

To co jsem napsal výše, nám ovšem v datování příliš nepomůže. Použil jsem a možná se někomu bude zdát tato metoda prazvláštní jednu zajímavou poučku. Z neupraveného svářkového železa nejde vyrobit permanentní magnet. Předpokládal jsem, jestliže byly ocílky jen nauhličeny a není na nich patrný navařený ocelový pásek, pak při samotném odstraňování rzi jsem nauhličenou vrstvu odstranil. Měly by se tedy chovat jako svářkové železo a permanentní magnet nevznikne. K samotnému pokusu jsem použil magnet, kterým jsem přejížděl přes papír, aby nedošlo k zanesení částeček magnetu na předmět, jedním směrem. A následně použil kancelářskou sponku jako indikátor magnetismu. Aby byl pokus zajímavější a průkaznější, použil jsem i jiné artefakty. Mezi jinými i ocílku, která je v typologiích datována do XI. -XIV století. Tedy období, kdy se vysoko uhlíková ocel vyráběla jen ojediněle a ocílka musela být upravena již dříve zmiňovanými metodami. Nejvíc mne ovšem zajímaly výsledky u obou kapkovitých ocílek. Opravdu jsem z nich vytvořil permanentní magnet, který funguje už dva dny. Zajímala mne ovšem i ta prokazatelně středověká ocílka. Tam jsem magnetem přejížděl opravdu podstatně déle a výsledkem byl magnetismus, který se dal počítat v několika desítkách minut a někdy jen minut. Prakticky se dá říci, že permanentní magnet s dlouhodobou účinností nevznikl. Jak dopadly ostatní předměty si můžete prohlédnout v poslední koláži. Nevím, jestli mohu vyslovit nějaké resumé, ale podle mne, byly tyto mnou nalezené kapkovité ocílky vyrobeny až v novověku a jsou celé z vysoce uhlíkaté oceli. Tedy v období od 16. století výš. Jestli byly mé úvahy mylné, tak promiňte.
ROSSY