Pudovky z letiska

Anténa kompasu nebo výškoměru už nevím. Párkrát sem se o ní třísknul do hlavy.

Starou dobrou Ta-iku aneb ruský polní telefon systému ústřední anebo místní baterie jste nejspíš poznali okamžitě. Ovšem málokdo ví, že se vyráběl ve dvou vyhotoveních.
Na snímcích vidíme to jednodušší provedení, bez zabudovaného zesilovače. Tvořilo obvykle součást souprav ruské polní telefonní ústředny/přepojovače, systému ústřední (centrální) baterie. TA-57 (někdy označované jako TA-57U ......usilitěl-zesilovač) byla doplňovaná souprava polní telefonní ústředny systému místní baterie, případně tvořil součást jiných polních spojovacích prostředkú anebo provozoven s cílem zabezpečit obsluze základní služební spojení. Ovládání zesilovače se provádělo ručně stlačením kulatého kovového tlačítka vpravo hned vedle kovového špičatého kloboučku na prvním snímku (opakuju, konkrétně toto provedení je bez zesilovače) a bylo možno s ním ovládat zesilovač i při zavřeném krytu telefonu. V praxi to znamenalo, že pokud jsem protější straně ne zcela dostatečně rozuměl, stačílo požádat o zopakování a zmáčknout toto tlačítko, okamžitě byla srozumitelnost naprosto perfektní.
Výhodou tohoto telefonu byla možnost bez jakýchkoliv přídavných zařízení dálkově ovládat rádiové a rádioreléové stanice. Po připojení na svorky DO/DU stačilo zmáčknout tlačítko na mikrotelefonu a rdst počínaje R105d, až po R140 (1kW), R137 (5kW), ale i například RDM61M,RDM6/12 a mnoho jiných. Další a troufnu si říci obrovská výhoda na rozdíl od našeho TP25 tkvěla v tom, že v mikrotelefonu byl použit dynamický mikrofon a sluchátko, které ani při teplotách pod -30oC nezamrzaly. Sluchátko mikrotelefonu bylo obložené gumou, což na jedné straně odstranilo typické rachocení známé z TP25 při jakémkoliv pohybu vozidla a zároveň to tak nechladilo do ucha jako jiné telefony při hovoru v zimních podmínkách. Další vychytávkou byl pohodlný popruh a očka na skříňce telefonu s možností si jej zavěsit jak na šířku, tak na výšku. Nehoupal se, nesjížděl při kontrole polního vedení, navíc mikrotelefon byl podstatně lehčí než mikrotelefon od TP25, dal se zasunout někam za opasek a nepřekážel. Jediným pro někoho drobným nedostatkem byla atypická, ne vždy dostupná, ruská destičková baterie, která se ukrývala pod čtvercovou plastovou krytkou s popisem asi uprostřed prvního snímku. Navíc mám pocit, že i když se telefon nepoužíval, malinko se vybíjela. Stačilo kontakty po cvičení podložit kouskem igelitu a vydržela mnohem déle. Avšak to mi nestačilo, proto jsem tam připojil kousek dvojlinky s konektorem a dále už jsem využíval jen naše destičkové 9-ti voltové baterie, které se do prostorné šachty vešly dvě. Jedna v činnosti a jedna rezervní. Když TA57 porovnám TP25, což je jen malinko vylepšená a malinko zmenšená kopie wermachťáckého telefonu, který tu také byl už mnohokrát. Mám pocit studu. Že v Tesle Liptovský Hrádok v podstatě za celou od války nebyli schopni nic rozumnějšího a technicky elegantnějšího vymyslet. Že je netrápilo, že značnou část váhy jejich výrobku tvořila váha zbytečně obrovské batérie AS4. Že pokud je potřeba dálkově ovládat rádiovou stanici, musí se do telefonu zasunout rádiový přídavek TP25rd, čili další těžké hebedo a pokud by vznikla navíc potřeba i použít zesilovač, tak ten je v montován samostatně do krabice od TP25, na rozdíl od TA57 obsahuje elektronku, čili krom linkové baterky potřeboval i baterii anodovou.
Rusové mají TA57 někde od sedmdesátých let a nemusí se za něj stydět ani dnes. My jsme se za TP25 měli stydět už v sedmdesátých letech, ovšem v spojovacích soupravách jej najdete dodnes. Tak už snad jen klícku na poštovní holuby.

No že je TA 57 podstatně dokonalejší než TP 25 o tom není sporu. Taky je konstrukčně o pěknejch pár desítek let mladší. Že se u nás nic takovýho nevyrábělo, není vina vývojářů z Tesly, na jejich názor se nikdo neptal. To bylo politický rozhodnutí, bude se to vozit z Ruska a hotovo, i když u nás byla dlouhá tradice slaboproudýho průmyslu. Je to stejný jako u většiny radiostanic, osobních terénních vozidel, pásovejch traktorů atd. atd...

ak by mal nekto zaujem dohodneme sa

JAPERI - pokud někdo ,,ztratil,,TA 57, stálo ho to okolo 2000.-Kčs, což de fakto byla tehdy +- výplata. Aby jsi věděl ,, za kolik,,. Možná voj.expozice muzea anebo restaurace nedaleko spojovacího útvaru....
Pid - ono je to tak trošku složitější, ostatně jako všechno. TA 57 se k nám dostávala jen ve spojovacích soupravách. Buď byla v něčem zabudována pro dálkové ovládání anebo služební spojení, případně jako součást polních telefonních ústředen, které už byly zabudovány ve vozidle, ale v bednách měly telefony pro koncové účastníky. Ovšem to byly zakoupené ruské soupravy, které byly začleněny někam do systému spojení a velelní v tehdejší ČSLA. Samostatně pro doplnění našich souprav anebo jako náhrada za TP 25 se TA 57-čka nikdy nedovážela. Naopak my jsme do devadesátých let stále měli ve skladech kabely, rozbočnice, konektory a semtam i telefony, na kterých se ještě nechala rozeznat slepička anebo větrník. Něco se spotřebovalo v soupravách SUD-1-1, něco okolo linkových dispečingú LD15/30, něco k TU11, občas k RM31Ma/Ms ale stále se toho ne a ne tiše zbavit. Až na začátku 90-tých let to šlo všechno do kopru. V rámci úspor se vlastně drželo něco, co bylo v podstatě desítky let k prdu.
Za mých mladých let jsem slýchával, že výzkumák dostal za úlohu modernizaci TP 25. Ovšem bádali a postupně docházeli k názoru, že vlastně každá součástka je už natolik optimalizovaná, že se nevyplatí její další vývoj a pokusy o zmenšení, případně úspory materiálu a podobně. Problémem byl pro ně především velikost a váha induktoru a hovorového transformátoru, k tomu se samozřejmě nabalila i velikost a váha baterky. Posléze VÚ rezignoval s tím, že ekonomické a jiné a jiné....... Takže se nám jako základ spojení na nejnižší úrovni na desítky let zabetonoval relikt jehož morální stáří (použití v armádě) je dnes už víc jak sto let.
Závěrem pikoška, kterak armádní přebírač v Tesle kontroloval kvalitu a spolehlivost vyrobených TP25.
Vždy po dokončení série si náhodně vybral deset kusú, které vizuálně skontroloval a z okna kanceláře na čtvrtém podlaží je vyhodil na trávník před budovou. Pak si pro ně zašel, uchopil je za šňúry mikrotelefonú a odvlekl je po schodech nazpět do kanceláře. Tam je kabely propojil a skontroloval funkčnost. Bez ohledu na stav destrukce jednotlivých přístrojú. Pokud byly všechny funkční, sérii převzal. Pokud ne, nepřevzal a zjišťovalo se co se vlastně stalo. To nebyl vtip, to byla realita.

fajn vyklad