Úvod / Články

Ruský legionář

28. 06. 2007 Autor: PaZa 6418× 62
Zdravim všechny, nafotil jsem pár věcí, které mám doma, ale nedalo mi to abych nenapsal něco o člověku, kterému toto vše patřilo – o mém dědovi.
Můj děda Ladislav Zázvorka se narodil 30. 7. 1896 v obci Přestavlky nedaleko Roudnice nad Labem v rodině rolníka a  hospodáře jako třetí z pěti dětí (čtyři bratři, nejmladší děvče). V roce 1914, když začala válka studoval v Roudnici nad Labem Gymnázium, hrál v divadle a celkově užíval mládeneckého života + samozřejmě vypomáhal doma v hospodářství, což vždy byla velice těžká dřina. Dne 13. března 1915 byl v Roudnici u odvodu a byl odveden. Jeden měsíc nato 15. dubna 1915 narukoval do Terezína, kde je přidělen k 1. Praporu myslivců v Ustí n/L (K.u.K. Feldjager No.1, Bataillon 5, II. Zug, Aussig a/E – Pröblitz) Zde prodělal výcvik a 29. června 1915 (úterý svátek) odjíždí s 12. marškompanií do pole (Praha – Brno – Vídeň – Budapešť – Zablatov (zde již rozbombardované nádraží)). Poté několik dní mašírují ku frontě. 10. července již jsou na frontě u vísky Okna, kde ještě fasují munici, konzervy atd. a jsou rozděleni na tři kompanie. 12. července je alarm a vyrážejí do boje. Linie fronty je na břehu řeky Dněstru, kde se pod těžkou palbou zakopávají. Dne 13.7. brzy zrána začíná jejich těžká artilerie bombardovat vesnice na druhém břehu a ještě téhož dne se jim daří řeku překročit. Do patnáctého něco postupují, zakopávají se, ale jsou neustále pod palbou ruského dělostřelectva. Dne 16. Rusové zahájili prudkou dělostřeleckou přípravu a někdy kolem poledne prorážejí po celé frontě. I přes povolání reserv naši za těžkých ztrát ustupují po celé frontě a celé pravé křídlo, kde se nachází i děda je Rusy odříznuto a zabráno do zajetí. A tak dne 16. 7. 1915 kolem 15. hodiny u obce Záleščík nad Dněstrem v Bukovině se můj děda stává válečným zajatcem.
Ještě téhož dne je Rusové vypravují na cestu a jdou dnem a kolikráte i nocí. Najíst dostávají až třetí den. 23. 7. 1915 v 16 hod. opouštějí svou zem a překračují ruskou hranici. V tuto chvíli nikdo z nich jistě netušil co vše je čeká a kolik jich ještě svou zem, i když značně jinou ještě vůbec uvidí. Nakonec pochodují 12 dní než je naloží na vlak a odvezou do Kieva, kam dorazí 29.7. 1915. Týden jsou ve zdejší pevnosti a již 8. srpna je odvážejí zpět k frontě do Volyňské Gubernie na výseky lesů a budování okopů. 25. srpna je rychle stahují neboť němci rychle postupují směrem od Varšavy a nakonec je vrací zpět do Kieva. V okolí Kieva zůstává děda až do konce dubna 1916, po tuto dobu většinou pracují na nádraží, kde překládají vagony. Poté jich stovku vyčleňují a odvážejí k městečku Konotop – Černikovská Gubernia. I zde pracují hlavně na nádraží a nakládají a vykládají vagony. Zde jsou až do prosince 1916 a 27.12. 1916 je převážejí opět jinam. Nový Rok 1917 slaví ve vagóně na cestě do Žulan – Kievská Gubernia.
Zde zůstávají přibližně do května a opět je stěhují, tentokráte do zajateckého tábora v Dárnici, kde setrvají až do konce svého zajetí = tj. října 1917. Mezitím 11.5.1916 rukuje dědův bratr Václav – též k myslivcům do Ústí a následně odjíždí do Karpat na frontu. Na Ruské frontě bojuje ještě v srpnu 1917, následně již o jeho válečných osudech žádné zprávy nemám. Válku ovšem šťastně přežívá. V roce 1917 rukují i zbylí jeho bratři – Josef a František. Oba prodělávají výcvik v Terezíně a jsou přiděleni tuším k 42. pěšímu pluku C a K. Na  frontu ovšem neodjíždějí jsou využíváni k polním pracem, hlídání, apod. Jestli se poté ještě dostali na frontu nevím, válku též oba přežívají.
Po dobu svého zajetí děda pomocí červeného kříže udržuje alespoň jakýsi kontakt s domovem a přáteli. Jelikož děda po celý život schovával skoro vše co mu prošlo rukama, tak řekl bych 90 % veškeré korespondence mám dnes doma. V Lístcích domů píše většinou o stesku po domově, má velkou starost o bratry a prosí o zaslání nějakých peněz. Jinak si nestěžuje a píše, že je zdráv. Z domova a přátelé mu píší o dění v obci, jak žijí, která dívka se již vdala a o tom, kdo již padl nebo zemřel. Jinak ovšem cenzura pracovala poctivě, mnoho lístků má některé pasáže důkladně začerněné, hlavně ty, kde se zmiňuí o Václavovi a kde bojuje. Průměrně lístky putovaly tři až čtyři měsíce, ale jsou tu i takové co došly po 9 měsících.
Takže v říjnu 1917 se nachází děda v zajateckém táboř v Dárnici u Kieva, kde se dne 6.10. nechává zapsat do českého vojska. 9. 10. odjíždí do Žitomíru a dne 13.10. už má první službu. Dne 22.10. 1917 se nechává zapsat k dobrovolníkům, kteří se hlásí do Francie – ty shromažďují zvlášť. Ovšem 28.10. přichází rozkaz a jsou přiděleni k plukům na Rusi. A tak dne 29.10. 1917 děda vstupuje ke 4. Československému střeleckému pluku „Prokopa Velikého“, 1. rota, osobní číslo: 16483, umístění Romanova. Nebudu se zde rozepisovat o jejich dalších osudech na Rusi, o nekonečných bojích z Bolševiky, o nekonečných zimách ve vagonech na Sibiřské magistrále, o padlých Bratřích, o stesku po domově a nakonec u některých o zoufalství z celkové situace, která někde vyústila až do krajních situací. To si může každý, kdo se o to zajímá přečíst jinde. Jisté je, že děda během bojů navštěvoval poddůstojnickou školu a Rusko opouštěl jako četař. Pak přišel ten toužebně očekávaný den a 23. dubna 1920 na lodi spojených států „Amerika“ opouštějí Vladivostok a přes Hongkong, Singapur, Colombo, Port Said a Terst směřují do vlasti. První přivítání zažijí v Českých Budějovicích, vítáni hudbou a jásajícím obyvatelstvem. Odtud směřují do kasáren v Hradci Králové kam přijíždí 15. 6. 1920. Nevím proč, ale v oficiálních papírech má datum návratu 30. 6. 1920. Po pěti letech zpět v rodné zemi. Ani si nedokážu představit to šťastné shledání s rodinou.
Poté následují nějaké dovolenky a děda okamžitě žádá o umožnění dokončení studií, což je mu povoleno a tak je pak střídavě doma na studia nebo slouží v Hradci či Josefově.
Dne 2. 3.1921 je povýšen na Rotmistra. Do civilu odchází 12. 11. 1921 jakožto příslušník ČS Hraničářského praporu č. 1,2 polní rota. Je členem ČS obce legionářské v Roudnici n/L.
Nějakou dobu pak pracuje na rodinném hospodářství, až se seznámí se svou budoucí ženou, mou babičkou a po svatbě (11. 7. 1924) se stěhují k její rodině na statek do malé vesničky nedaleko Slaného, kde bydlíme dodnes. Již měsíc po svatbě je povolán do Terezína na vojenské cvičení konané od 11. 8. – 6. 9. 1924
Odtud odjíždějí do kopců mezi Děčín a Českou Kamenici, kde mají denně bojová cvičení, přesuny a  účinkuje zde i horská artilerie. Někdy kolem 28.8. probíhaly hlavní manévry, do kterých je zapojeno i letectvo a tanky.
Po návratu domů již začíná žít normálním civilním životem se starostmi všedních dnů. Během několika příštích let se jim narodily tři dcery a vše se zdá být dobré. Jestli se zúčastnil ještě dalších cvičení jsem nezjistil.
A pak přichází rok 1938 a vlast volá své syny do zbraně. Tak 24. září 1938 při všeobecné mobilizaci rukuje ke svému Hraničářskému praporu. Umístěni jsou na obranné linii u Loun. Velmi mě mrzí, že v té době si nejspíš žádný deník nepsal, takže přesné informace nemám a hlavně bych chtěl číst jejich pocity a dojmy tam. Jak vše dopadlo všichni víme. Demobilizováni jsou 7. října 1938 a vracejí se domů.
Během okupace dál pracuje na hospodářství a vykonává úřad starosty obce. Ke konci války se u nás v lese schovávali ruští partyzáni s kterými udržuje kontakt (mluví perfektně rusky) a nosí jim jídlo. Mám doma potvrzení, že přes rok byl účastníkem odboje, ovšem o jeho jiné činnosti jsem nic nezjistil. A přes to ho málem zabili vojáci Rudé armády, když přes naši obec táhli na Prahu a u nás přespávali na špejcharu. Své tři dcery, kterým bylo 14 – 20 let měl po celou dobu zavřené ve sklepě. Když byli vojáci na odchodu, rozhodli se, že si vezmou naše koně. Děda se jim rázně postavil, že jim je nedá, ale vojáci zdivočelí z tažení východním německem, kde si brali co chtěli se s ním nemazlili a už ho táhli za barák natahujíce samopal. Naštěstí jeho tchán, můj praděda když to viděl vyběhl ven na ulici kde zastavil projíždějící auto s nějakým důstojníkem který vběhl na dvůr a sjednal pořádek. Nakonec odtáhli a koně nám zůstali. Po válce, nejspíše z radosti zplodil děda téměř ve svých 50ti letech ještě jedno dítě. Tentokráte konečně syna – mého otce. Šťastné časy ovšem dlouho netrvaly. Přišel převrat, nucené odevzdání majetku do družstva, v podstatě i dům krom obytné části začalo využívat JZD. Alespoň však mohli zůstat, jeho bratři na rodném statku byli vystěhováni úplně.
Život šel dále a přišel rok 68, další rudá návštěva a opět děda potkává ,,slavné“ vojsko. Dne 21.2.69 jede autobusem do Slaného a cestou potkávají kolonu aut sovětské armády. Při projíždění zatáčky smetl jeden tahač autobus do škarpy. Jeden cestující umírá, dva jsou zraněni těžce a jeden (děda) lehce. Později dostává domů dopis od soudu, že stíhání řidiče sov. armády (jistý Žumagazijev Bulat) bylo zastaveno a že byl sproštěn vinny.
Nakonec děda umírá doma v posteli ve spánku, necelý rok po své ženě dne 12. 2. 1979 ve věku nedožitých 83 let.
Velmi mě mrzí, že v té době mi bylo pouhých 3,5 roku, že mé vzpomínky na něj jsou jen velmi matné. Jak rád bych s ním dnes o všem pohovořil. Čest jeho památce.

Závěrem: koukám, že z pár řádků co jsem chtěl původně napsat nakonec vznikl celkem kompletní životopis. Za případné chyby v textu či gramatice se omlouvám a doufám, že jsem tímto někoho nenudil. Splnil jsem si tímto takové své malé přání.

S pozdravem Pavel Z.

 Autor: PaZa

Komentáře

pedrok

28. 06. 2007, 10:46

paráda

cortes

28. 06. 2007, 10:53

jsem si početl..

bafy

28. 06. 2007, 10:56

Čest tvému dědovi !! Jinak foto nádhera

DFC

28. 06. 2007, 11:02

Máš ode mně Za zpracování a za uchování odkazu jednoho z hrdinů. Doma máš věcí na malé muzeum.

Spokie

28. 06. 2007, 11:03

pěkně napsane

dundee

28. 06. 2007, 11:11

saninko

28. 06. 2007, 11:15

Nadherna pozostalost.Je od teba velmi pekne, ze to zachovavas!
Marian.

Fenek

28. 06. 2007, 11:19

Tak to nemá chybu

Archybald

28. 06. 2007, 11:26

kite7

28. 06. 2007, 11:27

NÁDHERA

jenk007

28. 06. 2007, 11:32

Dík za pěkný článek

kimcid

28. 06. 2007, 11:37

uaaa to je krása ta fotka té miniponorky....

darkin

28. 06. 2007, 11:39

rastrperry

28. 06. 2007, 12:01

Krása!!!! Odkud jsi?Od Loun?

MinTaur

28. 06. 2007, 12:28

Je dobre si tyto pribehy pripominat!

Vana

28. 06. 2007, 12:31

parádní povídání.....nejedeš na "Zborov" 6.7. 07?

Drobek2

28. 06. 2007, 12:57

Super

dolin

28. 06. 2007, 13:28

TAK TO JE EXCELENTBRUTUSMEGASUPER!!!!!!!!!!§ Já teď dělám to samé o svém dědovi ale teda jako smekám!!!!!!!!
Mohl by ses mi ozvat? Dík (nic z toho nechci )
dolinkanada@gmail.com

Adolf Bleichert

28. 06. 2007, 14:25

Ten bodák je japonský na pušku Arisaka, řekl bych Typ 30 (30 přirozeně není rok 1930, ale 30. rok éry Meidži (1867-1912), tedy období vlády císaře Mucuhita, 30. rok éry Meidži je naším rokem 1897). Pokud by byly lepší fotky značení na ricassu, dal by se určit arsenal, kde byl bodák vyroben. Poprosil bych o lepší obrázky bodáku na mail. Děkuji.

Bison

28. 06. 2007, 14:31

Pecka pecka pecka.Děda by tě pochválil

snafu

28. 06. 2007, 15:08

Díky za krásný článek!!!

MG34

28. 06. 2007, 16:25

Nááádhera!Pro mě asi jeden z nejlepších článků za poslední měsíce!!!!
Opatruj vše jak oko v hlavě!!!Dal jsi dohromady krásný životopis a příběh jednoho z "našich hochů"!!Gratuluji!!

yenek

28. 06. 2007, 16:26

Snoopy

28. 06. 2007, 16:51

vonPardubitz

28. 06. 2007, 16:55

Tak to je hustýýýý Naprosá bomba.

sufann

28. 06. 2007, 17:21

Po přečtení sedím jak opařenej a jsem hrdej,že jsme tak houževnatej národ

chardon

28. 06. 2007, 17:58

Paráda Perfektně napsané.Dlouho jsem nic tak poutavého ,,ze života" nečetl.Tvůj děd měl krušný život a tobě patří můj obdiv nad tím, jak jsi to dovedl nádherně ,, hodit na papír".Smekám

HLEDACKA

28. 06. 2007, 19:57

Zasloužíš si velké poděkování za krásně napsaný článek a věci po dědovi opatruj.

nikl

28. 06. 2007, 20:36

Pěkné, velmi pěkné.

Adolf

28. 06. 2007, 21:03

No toto, no toto. No na tohle už ani nemám slov.

WASHEKvonLEITMERITZ

28. 06. 2007, 21:04

Respekt!!!!! Krásnej článek!!!!

PaZa

28. 06. 2007, 21:46

Všem velmi děkuji za ohlasy, snažil jsem se a jsem velmi rád, že se líbilo Škoda jen, že fotky došly velmi přeházené - měl jsem je seřazené tak, jak šel čas. Dal bych k nim popisky, bohužel tolik počítač neovládam. DĚKUJI

PaZa

28. 06. 2007, 22:16

Vana: na ,,Zborov" určitě jedu. rastrperry: jj napůl Slaný Louny. Adolf Bleichert: fotky pošlu po neděli, máme přes víkend v rodině svatbu . DOLIN: už jsme se kontaktovali přes fotky děl z pohřbu Ital. legionářů, dnes jsem ti to posílal

SV.TGM

28. 06. 2007, 22:51

kdyby si napsal knižku jsem prbní kdo jsi ji koupí !!!!

milqus

28. 06. 2007, 22:57

bezkonkurenční příběh s velkým množstvím materiálů, určitě jak psal zid by stálo za tom, to zpracovat a zveřejnit min. na webu ... děda by měl určitě radost z velkého množství fanoušků a příznivců

dickermax

28. 06. 2007, 23:06

Co je na tom krásnýho. Kvůli takovejmhle zrádcům, prohrálo Rakousko válku.

Kelt

28. 06. 2007, 23:08

co dodat , díky

Klouzek

28. 06. 2007, 23:31

čest jeho památce

dolin

29. 06. 2007, 08:01

Mohl by ses mi ozvat? Dík (nic z toho nechci )
dolinkanada@gmail.com

Acci

29. 06. 2007, 09:03

Gratuluji k pozůstalosti, dědovi-hrdinovi a k článku

jezura1

29. 06. 2007, 09:46

No tak to čumím jako vůl!! Tomu říkám pěkná uloženka. Nádhera,blahopřeji.

valda2

29. 06. 2007, 10:04

Takových odvážných a zkušených chlapů bylo v roce 1938 určitě mnoho.Myslím že s takovými jsme měli šanci.Na jeden život je toho až až.Přidávám se ke gratulacím,všechna čest.

valda2

29. 06. 2007, 10:16

to DICKERMAX: déšť na tebe sněhuláku !!!!

Pepča111

29. 06. 2007, 10:39

Co dodat...paráda

Donald

29. 06. 2007, 12:37

Určitě jeden z nejlepších příspěvků tady na webu

George-83

29. 06. 2007, 12:43

Perfektní článek

wood

29. 06. 2007, 15:41

Moc hezké, foto ponorky je skutečně unikátní. Srejda mého dědy byl legionář. Začal v Rusku, přesunul se druhým lodním transportem do Francie z Murmanska ještě před skončením války a válku skončil v italských legiích. Nemám žádné rodinné památky, pouze fotku z časopisu a záznam o službě z ústředního vojenské archivu v Karlíně. To Tvé je rodinný klenot.

DFC

29. 06. 2007, 16:00

woode neporadil bys, jak jsi postupoval při získání záznamu o službě (kmenového listu)?
díky DFC

MG34

30. 06. 2007, 10:08

DFC:Já volal na tyto čísla.Vstřícné jednání.Minimálně ti poradí jak na to.
Bohužel jsem tam zatím nebyl. (973 206 100, 973 206 118, 973 206 101,973 206 105.)

kongo

30. 06. 2007, 10:16

Zdravím, perfektní článek i pozůstalost. Chtěl bych moc poprosit, zda-li by jste byl ochoten zaslat detailnější foto toho nárameníku a fotografie kde má nárameník na uniformě na email: kongo.@seznam.cz. O legie se delší dobu zajímam a fotografii tohoto pogonu ještě nemám. Díky moc Kongo

Tatino

30. 06. 2007, 14:47

Bohaty zivot, uzasny clovek! Cest jeho pamiatke! A vdaka za prispevok.

Jim

30. 06. 2007, 16:23

Moc pěkné, opravdu.

lih

30. 06. 2007, 20:44

Naprosto neuvěřitelné. POKLAD

piták

01. 07. 2007, 17:24

Skutečný poklad,nestačím zírat

JardaKVLH

02. 07. 2007, 09:18

Super -

Frankdog

03. 07. 2007, 22:15

Je to nádhera a hrdost na své předky. Mohl by jsi mě kontaktovat, můj praděd sloužil také u 4. pluku a vrátil se do vlasti také na lodi Amerika.

LOS PETROS

08. 07. 2007, 23:01

jawako

09. 07. 2007, 21:04

pro tvého dedu.

Blackadder

10. 07. 2007, 09:57

Nádhera!

džingis

10. 07. 2007, 20:26

Smutné a pravdivé, pripomína mi to Váš film "Krev zmizelého", len z inej strany. Pravdivá story.

paullevis

13. 08. 2007, 00:22

Ucta a respekt.

dsben

19. 08. 2007, 09:43

Velmi dobré. A to se legiemi zabývám docela dlouho. Některé fotky, především ta ponorka a pak taky to dělo (původně lodní či pevnostní ???) umístěné na vagoně - to je tedy super. I některá další fota se prostě nevyskytují a to mi toho za těch dvacet let co to dělám toho prošlo rukama dost. No měl bych takové přání - nemohl bych dostat detailní sken některých fotek, do mého archívu ? Jinak doporučuju material neprodávat, hlavně nenechat "vyzobávat" zajímavé věci.
Není tam k té ponorce nějaký text? Jako např. jestli ji legionáři někde použili...
díky Vojta