Zapomenutí

Tento příběh z druhé světové války byl zpracován několika historiky a badateli již v minulosti. Můj zájem o něj vznikl po přečtení článku vojenského historika Jiřího Rajlicha, který se podrobně této události věnoval. Jednalo se o dva parašutistické výsadky z Británie na území protektorátu Čechy a Morava v roce 1943. Operace byly organizovány zpravodajským odborem exilového ministerstva národní obrany. Skupinu pod jménem Bronze tvořili tři muži: velitel npor. Bohumír Martínek,  četař asp. František Vrbka a radiotelegrafista des. Antonín Kubec. Jejich úkolem bylo organizovat odboj a provádět zpravodajskou činnost na území protektorátu. K tomu byli vybaveni radiostanicí s krycím názvem Blanka. Druhou skupinu pod jménem Iridium tvořili čtyři muži: npor. Miroslav Špot, npor. Miroslav Křičenský, rtm. Vladislav Soukup a radista des. Bohumír Kobylka. Skupina byla vybavena radiostanicí Anna.

Oba výsadky se připravovaly na tajné letecké základně RAF Tempsford v hrabství Bedfordshire. Na ní operovaly dvě letky, 161. speciální peruť a 138. speciální peruť pověřené misemi Special Operations Executive (SOE) a Secret Intelligence Service (SIS) – ty měly mj. za úkol shazovat agenty a zásoby do celé okupované Evropy. V noci 14. března 1943 vzlétly dva halifaxy s cílem vysadit československé vojáky v protektorátu.

První letadlo – skupina Bronze

Skupinu Bronze přepravoval letoun Handley Page Halifax Mk II BB281. Desátník Antonín Kubec (*1911 v obci Lukavec na Lovosicku) vykonával vojenskou základní službu v letech 1931–1933, jakmile vypukla válka, okamžitě opustil vlast a vstoupil do francouzské cizinecké legie. Později se mu podařilo dostat do Anglie, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. V únoru 1942 se dobrovolně zapsal do jednotky pro speciální úkoly. Do skupiny Bronze byl zařazen jako radista.

Npor. Bohumír Martínek (*1916 v Prostějově) po maturitě v roce 1935 dobrovolně vstoupil do armády. Za dva roky už jako podporučík nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, o rok později byl vyřazen jako poručík. Koncem roku 1939 se rozhodl pro odchod do zahraničí. Volil cestu přes Slovensko, Maďarsko, Balkán, z Bejrútu lodí přeplul do Francie, kde se přihlásil do československého vojska. Později se dostal lodí Viceroy of India do Anglie, prošel výcvikem a byl jmenován velitelem výsadkové skupiny Bronze.

Četař asp. František Vrbka (*1924 v Bystřici nad Pernštejnem) se po vypuknutí války rozhodl pro odchod do československé zahraniční armády ve Francii. První přechod v roce 1939 na Slovensko se mu nezdařil. Prošel spolu se svým kamarádem až o rok později. Při pokusu překonat maďarské hranice byli chyceni a vráceni zpět. Podařilo se jim to až na pátý pokus a přes Jugoslávii, Řecko a Turecko se lodí dostali do Francie, kde byl Vrbka zapsán do československé armády. Z Francie byl evakuován lodí do Anglie, kde se přihlásil do výcviku k plnění zvláštních úkolů ve vlasti.

Pilotem halifaxu přepravujícího skupinu Bronze byl major Christopher Francis Gibson, který na začátku války létal jako pilot bombardovacího letounu Fairey Battle u 105. letky. V květnu 1940 byl sestřelen při útoku na most v oblasti Sedanu. Jeho battle se zřítil v lese u Lumes, Gibson byl Němci zajat, ale podařilo se mu uniknout. Během útěku na jih byl postřelen francouzskými vojáky, přesto přeplaval řeku Mázu a dostal se do nemocnice v Bordeaux. Když Němci město obsadili, byl opět zajat. Znovu se mu podařilo uprchnout, dostal se do Španělska a do Gibraltaru, odkud byl repatriován zpět do Anglie. V roce 1940 obdržel francouzský válečný kříž s palmou (Croix de Guerre avec Palme) a poté i britský záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, D. F. C. ).

Druhé letadlo – skupina Iridium

Skupinu Iridium přepravoval letoun Handley Page Halifax Mk V DG245. Desátník Bohumír Kobylka (*1921 v České Třebové) v roce 1939, těsně před Vánoci, opustil školu a vlast. Odešel přes Maďarsko, Balkán a Sýrii do Bejrútu a odtud se lodí dostal do Francie. V roce 1940 byl odveden do československé zahraniční armády. Po pádu Francie přeplul lodí Rod el-Farag do Anglie. Zde prodělal výcvik pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti. Do skupiny Iridium byl vybrán jako radista.

Npor. Miroslav Křičenský (*1915 v Dašicích u Pardubic) nastoupil v roce 1935 základní vojenskou službu, o rok později byl přijat na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Vyřazen byl jako poručík jezdectva. V polovině roku 1939 přešel s npor. Špotem hranice do Polska. Lodí Chrobry se dostal do Francie, kde vstoupil do francouzské cizinecké legie a byl poslán do Tunisu. Ještě týž rok se přihlásil do československého vojska. Na lodi Mohamed el-Kebir se dostal do Anglie, kde byl zařazen do sabotážního kurzu. V roce 1942 podstoupil výcvik pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti. Zařazen do skupiny Iridium byl spolu se svým přítelem npor. Miroslavem Špotem.

Rotmistr Vladislav Soukup (*1913 v obci Obořiště v okrese Příbram) vykonal základní vojenskou službu v letech 1934–1936. Poté pokračoval v další činné službě jako četař. Po okupaci Československa přešel hranice do Polska. Do Francie přeplul na lodi Chrobry. V Alžíru vstoupil do francouzské cizinecké legie. Po vypuknutí války se vrátil do Francie a přihlásil se do československého zahraničního vojska. Po pádu Francie přeplul lodí Rod el-Farag do Anglie. V srpnu 1942 prošel výcvikem pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti.

Npor. Miroslav Špot (*1915 v Kublově v okrese Rakovník) vstoupil v roce 1934 dobrovolně do armády. Po ročním studiu vojenské akademie v Hranicích na Moravě byl v roce 1937 vyřazen jako poručík. V červenci 1939 přešel spolu s npor. Křičenským a por. Vladimírem Hornofem do Polska. Lodí Chrobry se dostali do Francie, kde vstoupili do francouzské cizinecké legie. Špot byl poslán do Tunisu, po návratu z Afriky byl odveden do československé armády. Po vyhlášení příměří přeplul lodí Mohamed el-Kebir do Anglie. Zde se přihlásil k výcviku pro plnění zvláštních úkolů ve vlasti.

Konec v plamenech

Letouny nesoucí skupinu Iridium a Bronze se několikrát marně pokoušely nalézt místa výsadku zpravodajců. Z jakého důvodu se to ani jednomu nepodařilo, se již nikdy nedozvíme, ani to, proč si oba letouny vybraly pro zpáteční let trasu přes Mnichov, místo známé silně chráněnou protiletadlovou obranou – oba halifaxy zde byly sestřeleny.

Halifax se skupinou Bronze se zřítil a shořel u Neubibergu poblíž Mnichova. Celá britská posádka – kromě seržanta Hudsona – uhořela, Hudson byl vytažen z trosek s těžkým poraněním hlavy, avšak svým zraněním nakonec také podlehl.

Ze skupiny Bronze z hořících trosek živý vyvrávoral pouze četař Vrbka, který byl s těžkými popáleninami převezen do nemocnice ve Stadelheimu. Pražské gestapo si ale vyžádalo jeho převoz do Prahy. Parašutista byl letecky dopraven do lazaretu SS v Podolí. Na příkaz gestapa mu lékaři věnovali maximální péči, aby byl schopen výslechu. Jeho zdravotní stav se ale přesto stále zhoršoval a šest dní po převozu zemřel. Ostatky četaře Vrbky byly pohřbeny na neznámém místě.

Druhý Halifax se skupinou Iridium se zřítil v plamenech u mnichovského letiště Riem. Celá posádka i výsadek Iridium zahynuly. Němci všechny Čechoslováky i Brity pohřbili na hřbitově Westfriedhof, který byl nejblíže havárii. Po válce Britové převezli ostatky britských posádek obou letadel na nově otevřený britský válečný hřbitov Durnbach, který se nalézá asi 45 kilometrů jižně od Mnichova. Jaký byl osud ostatků československých vojáků, jak byli „pohřbeni“ oni, tomu se dále věnuji v tomto článku – a to je hlavní důvod, proč se obracím k čtenářům Detektor revue.

Překvapení na Perlacher

Forst Friedhof

Českoslovenští vojáci z výsadkových skupin Bronze a Iridium (vyjma zmíněného Vrbky, který zemřel až po převozu v Praze) – tedy šest těl – byli pohřbeni (jestli to tak ale lze vůbec nazvat) na hřbitově Perlacher Forst Friedhof v jižní části Mnichova. Tři českoslovenští parašutisté byli nejdříve uloženi pod svými krycími jmény Bohumír Kovařík, Wladislaw Souček, Miroslav Šubrt, které si Němci přečetli v dokumentech nalezených u jejich těl. U zbylých tří nebyla jména v průkazech čitelná, tak byla těla označena jako Neznámý.

Hřbitov Perlacher Forst Friedhof jsem dosud neznal, tak jsem se tam jednoho dne vydal vlakem. Přesné datum si již nepamatuji, ale bylo to v roce 2011. Přijel jsem až v pozdním odpoledni, a tak jsem si našel v blízkosti hlavního mnichovského nádraží hotel. Požádal jsem o mapu a zjistil, jak se na Perlacher Forst Friedhof dostanu. Brzo ráno jsem si na nádraží dal kávu a vyrazil tramvají číslo 17 na hřbitov. Je to zhruba půl hodinky a potom několik minut pěšky.

Hřbitov není daleko od zastávky. Vyhledal jsem hřbitovní kancelář, vysvětlil důvod své návštěvy a požádal o mapu hřbitova. Starší pánové u přepážky mně udělali kopii přímo s místem, které jsem hledal. A mimochodem mně řekli, že část, kterou chci navštívit, obsahuje hroby lidí, kteří zahynuli při bombardování Mnichova Spojenci. Nijak jsem jim to nevyvracel, i když vím, že tam jsou pohřbeni vězni mnoha národů, kteří byli popraveni gilotinou ve věznici gestapa Stadelheim, která sousedí se hřbitovem. V době, kdy jsem hřbitov navštívil, věznice byla stále ještě funkční.

Pánové v kanceláři zavolali jednoho zaměstnance, pana Kapalu, který se nabídl, že mne na místo doprovodí a poskytne mi pomoc při vyhledávání hrobů. Netušil jsem, že to bude tak obtížné. Na místě jsme pomocí mapky s čísly odhadovali místa a upřesňovali označení náhrobních destiček. Nebylo to lehké, zvláště když začalo pršet. Jména na destičkách byla těžko čitelná, neboť byla zakryta trávou a vápencové destičky byly nadto poškozeny sekačkami. Asi po dvou hodinách se mi nakonec podařilo všechny vyfotografovat. Pan Kapala měl se mnou trpělivost, a když jsem byl hotov, tak mně řekl, že mně ukáže ještě jeden náhrobek. K mému velikému překvapení jsem četl: „Gibson † 15. 3. 43.“ Bylo to jméno pilota halifaxu přepravujícího skupinu Bronze. Přitom jsem věděl, že má být pohřben na britském válečném hřbitově Durnbach spolu s ostatními Brity z obou halifaxů.

Odpoledne jsem se vrátil vlakem do Prahy a hned jsem si zkontroloval jména padlých na registraci hrobů na hřbitově Durnbach. Stálo tam jasně: S/Ldr C. F.  Gibson (D. F.  C. ) 39981 * 138 Sqdn zahynul 14. 3. 1943 a je zde pohřben ve společném hrobě číslo 16–17, oddělení VII, řada D, hrob 16. S ním měli být pohřbeni další členové posádky jeho halifaxu, seržant L. P. Ward a seržant M. J. Hudson, který nezemřel přímo při havárii a byl do hrobu uložen později. Jaká je tedy pravda?

„Zapalte Evropu! “

V březnu 2011 jsem kontaktoval Komisi pro válečné hroby Britského společenství národů – Commonwealth War Graves Commission (CWGC) v Londýně s dotazem, jestli nemají nějaké informace o „civilistech“ (jak československé parašutisty označují německé dokumenty), kteří zahynuli během sestřelu dvou britských letadel nad Mnichovem v roce 1943. Němci totiž nalezli v troskách letadel kromě posádky i těla mužů oblečených v civilních šatech, s falešnými průkazy (přes civilní obleky měli navlečeny letecké kombinézy a padáky). Odpověď byla velmi stručná s dvěma zkomolenými jmény parašutistů. Bylo zřejmé, že nemají jasno, o jaký případ se vlastně jedná.

Druhého dubna jsem napsal dopis přímo princi Edwardovi, vévodovi z Kentu, který byl členem výše zmíněné komise pro válečné hroby a dopis stejného znění současně směřoval přímo řediteli komise generála Alana Pateman-Jonese. Dvanáctého dubna jsem obdržel odpověď od Nicolase Andrewse, vedoucího oddělení CWGC. Ujistil mne, že po osudu šesti československých výsadkářů-zpravodajců Special Operations Executive (SOE) z obou havarovaných halifaxů bude zahájeno pátrání – a to britským ministerstvem obrany.

Dva roky žádná zpráva nepřicházela, a tak jsem 20. dubna 2013 napsal dopis tehdejšímu britskému ministru obrany Philipu Hammondovi. Třináctého května jsem obdržel odpověď od Sebastiana Coxe, vedoucího oddělení historie letectví RAF (Air Historical Branch RAF) na britském ministerstvu obrany. Pan Cox v dopise mimo jiné vysvětluje, že když byl Halifax BB218 sestřelen, Němci identifikovali padlé a přes Červený kříž se informace dostaly k RAF. Všechny členy posádek obou letadel prý Němci pohřbili na hřbitově Westfriedhof a civilisty na jiném civilním hřbitově Perlacher Forst Friedhof. To však není pravda – posádky i parašutisté byli nejdříve všichni pohřbeni na jednom hřbitově Westfriedhof.

Napsal také, že se již v roce 2005 o náhrobní destičku se jménem Gibson na hřbitově Perlacher Forst Friedhof někdo zajímal, bylo zahájeno šetření, které ale šlo do ztracena. Destička se podle něj nachází v oddělení hrobů pro takzvané displaced persons – přesídlené osoby (tedy totálně nasazené z celé Evropy). Já ale velmi dobře vím, že se jedná o popravené nešťastníky z věznice gestapa sousedící se hřbitovem. Cox dále uvedl, že text destičky je skoro nečitelný, což – jak jsem se sám přesvědčil – také není pravda. Dalším argumentem pana Coxe pro tvrzení, že Gibson je pohřben spolu s britskými letci na hřbitově Durnbach, a ne na Perlacher Forst Friedhof vedle československých parašutistů, byla informace, že při shromažďování pozůstatků po posádce letadla Halifax BB218 byly nalezeny fragmenty důstojnické uniformy, a protože major Gibson byl jediným důstojníkem na palubě letadla, potvrdilo se prý tím, že ve společném hrobě číslo 16–17 v Durnbachu se nacházejí i pozůstatky Gibsona. Samozřejmě že já s tímto vysvětlením nesouhlasím, neboť Němci byli velmi pečliví při označování těl letců nalezených v troskách letadel. Dělali všechno možné, aby se ujistili, že identifikace je správná. Víme také, že celá posádka letadla (kromě jednoho s poraněním hlavy – seržanta Hudsona) uhořela a pouze pět členů posádky má individuální hroby 11/12/13/14 a 15. Společný hrob 16–17 podle Britů obsahuje části roztrhané důstojnické uniformy a zbytky těl. Jsem si jist, že Němci identifikovali Gibsona podle jeho známky a byl pohřben tentýž den, a to 17. března 1943 na hřbitově Perlacher Forst Friedhof spolu s československými parašutisty. Čísla jejich hrobů jsou 337/337a/337b/338/339 a Gibsonova hrobu 340. Pan Cox mě také upozornil, že na britských válečných hřbitovech jsou pohřbeni pouze vojáci národů Commonwealthu a ti, co sloužili v armádách svých zemí, spadají pod jejich úřady, v tomto případě pod Prahu! Jinými slovy, že nemají právo být pohřbeni spolu s britskými vojáky. To,  že premiér Winston Churchill dramaticky prohlásil: „Zapalte Evropu! “ – a českoslovenští parašutisté jeho výzvu vyslyšeli a obětovali své životy, zapomněl.

Urážka hrdinů

Tento oficiální dopis britského ministerstva obrany je tak urážkou všech, tedy i československých, parašutistů, kteří dobrovolně podstoupili výcvik ve Special Operations Executive pod vedením Britů a přitom věděli, že jejich naděje na přežití je počítaná na hodiny nebo dny. Parašutisté zahynuli na palubách dvou britských letadel kvůli pilotům, kteří se rozhodli přeletět letový prostor silně bráněného Mnichova.

Dvaadvacátého května 2013 jsem obdržel odpověď na můj dopis adresovaný princi Edwardovi, vévodovi z Kentu. Jeho osobní tajemník Nicholas Marden mne informoval, že historické oddělení pátrá po případu sestřelů letadel a že budu informován o výsledku.

Dvacátého dubna 2014 jsem napsal dopis o pomoc adresovaný Jeho královské Výsosti princi Henrymu z Walesu, odpověď od jeho tajemníka Jamieho Lowther-Pinkertona, L. V. O. , M. B. E. , přišla v červnu s tím, že princ Harry mi děkuje za dopis, ale bohužel se nemůže do věci osobně zapojit, neboť je aktivním členem vojska. Tak jsem 20. května napsal dopis náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky generálporučíku Petru Pavlovi s informací, že jsem požádal britské úřady o převezení ostatků našich šesti padlých parašutistů na britský válečný hřbitov Durnbach a jejich důstojné pohřbení a že žádost byla zamítnuta, i když jsem přiložil dopis se souhlasem příbuzných jednoho parašutisty – Vladislava Soukupa. Navrhl jsem, aby tedy Armáda ČR provedla exhumaci a převezla ostatky šesti parašutistů do vlasti a zde je důstojně pohřbila. Odpověď byla zamítavá.

Nedal jsem se odradit a v roce 2015 jsem napsal na referát válečných hrobů ministerstva obrany (MO) panu Ing. Pavlu Filipkovi a ten mi odpověděl, že ministerstvo zvažovalo exhumaci ostatků a jejich převoz do ČR již v roce 2005. Nakonec byla zvolena varianta ponechat ostatky na místě a zhotovit nové desky se skutečnými jmény parašutistů (do té doby tam byla jména krycí). V roce 2007 MO ČR věnovalo na tento účel správě hřbitova 100 tisíc Kč! Ještě v listopadu 2013 vojenský letecký přidělenec při Velvyslanectví ČR v Berlíně gen. Pavel Rybák informoval, že náhrobní desky jsou v pořádku a nevyžadují další opravu. Dále pan Filipek sděluje, že v dubnu 2015 česká strana rozhodla požádat britskou stranu o přemístění ostatků šesti čs.  parašutistů na válečný hřbitov v Durnbachu. Zatím od britské strany neobdrželi žádnou odpověď.

Zůstane to tak?

Nakonec se asi musíme smířit s myšlenkou, že Česká republika nemá velký zájem uctít památku hrdinů, zůstanou zakopáni, a ne pohřbeni, jak jim jako vojákům přísluší!

Minulý rok (2021) jsme se s kamarádem Mirkem UC Kratochvílem vypravili do Mnichova navštívit hřbitov Perlacher Forst a uctít památku československých parašutistů a současně se podívat na nově zhotovené náhrobní destičky. Den před odjezdem jsem ještě kontaktoval odbor válečných veteránů, zda nenastal nějaký pozitivní posun ohledně repatriace ostatků parašutistů buď na britský válečný hřbitov Durnbach, nebo do České republiky. Odpověď zněla „situace je na mrtvém bodě“. Do Mnichova jsme vyrazili brzo ráno 14. července. Předpověď počasí byla: bouřky a silný déšť. Měli jsme ale štěstí a docela rychle jsme do Mnichova dorazili. Žádné kontroly na hranicích. Zaparkovali jsme přímo u bývalého vězení gestapa, které i nadále funguje jako vězení. Rychle jsme našli oddělení 88, které je nyní označeno na mapce hřbitova číslem 124. Po příchodu na pohřební pole jsme byli nemile překvapeni. Domnívali jsme se, že destičky jsou nové, a tak lehce rozpoznatelné, zvláště když trávník byl nedávno posekán. Trvalo nám to ale více než hodinu, než jsme všechny parašutisty dohledali. Byli jsme velice smutní, když jsme zjistili, že se na destičkách opět vytrácejí vyrytá jména a určitě do několika málo let opět nebudou čitelná! Prostě zmizí! U každého hrobu jsme zapálili malé svíčky a potom ještě umístili svíčku na památník, který je jediným vyšším objektem na tomto pohřebním poli. Je označeno jako sekce 88/124 „Přesídleni“. Víme ale, že se jedná o popravené!!! Každý hrob na tomto poli vyjadřuje jednu osobní tragédii! V okamžiku, kdy jsme zapálili svíčku a vzdali čest všem zde pohřbeným, zazvonil zvon, což nám dalo jakousi zvláštní satisfakci, že mrtví zde vědí, že si vážíme jejich sebeobětování a že neustaneme v naší snaze dostat ostatky parašutistů do jejich vlasti, do jejich rodné země.

„We remember them“

Poslední paravýsadek

Paraskupiny Iridium a Bronze byly posledními z tzv. druhé vlny západních paravýsadků a současně posledními, které do akce v protektorátu vzlétly ze základen ve Velké Británii. A byla to právě tragédie těchto dvou spojovacích a zpravodajských skupin, která přispěla k ukončení dlouhých a krajně nebezpečných přeletů okupované západní Evropy a nacistického Německa. Navíc následné ukončení války v severní Africe a invaze do Itálie otevřely možnost vysílat skupiny ze spojeneckých základen ve Středomoří. Osud sedmi parašutistů, kteří zahynuli ještě před tím, nežli mohli být v okupované vlasti vysazeni, je v historii čs. paraskupin ojedinělý a tento jejich tragický, předčasný konec je patrně i důvodem, proč jim nebyla v minulosti věnována taková pozornost jako jiným, úspěšně vysazeným skupinám. A jistě neprávem.

(Zdroj: Karel Černý, Jiří Rajlich: K tragédii paravýsadků Iridium a Bronze,  Historie a vojenství 1/2009)