Dávka adrenalínu podruhé

Na přelomu let 1944-45 zesilovala diverzní činnost partyzánských skupin v prostoru Českomoravské vrchoviny a na Železných horách a způsobovala nepříteli obrovské ztráty. Po rychlých akcích bylo zničeno letiště i s letadly ve Skutči, zničena výtopna lokomotiv i s mašinami ve Žďáru nad Sázavou, vypuštěny cisterny s pohonnými hmotami na nádraží v Leštině, zastřelen pražský vysoký úředník NSDAP Bruno Walter u Habrů při služební cestě na Moravu, mezi Německým Brodem a Pardubicemi vyhozen do povětří zvláštní vlak odvážející pluk elitních SS a válečný materiál na frontu. Takto v těchto oblastech operovaly partyzánské oddíly Mistr Jan Hus, Zarevo a Jan Kozina. Od Žďáru až po Železné hory jsou lesy plné partyzánů. Německá protipartyzánská komanda běsní a horečně po partyzánech pátrají.

Protipartyzánská, speciálně vyškolená sonderkommanda slídila po lesích ve dne v noci, ale žádné partyzány neobjevila. Herr Gott, zařval na pardubickém gestapu jeden z hlavních specialistů protipartyzánského oddělení Hornischer. Máme elitní protipartyzánské oddíly a ještě jsme nedokázali chytit jediného banditu!!! Po jeho vzteklém řádění byla zformována po zuby ozbrojená, 1600 členná jednotka SS k zničení partyzánských skupin v prostoru Devět skal.

"Pánové, zachovat klid a rozvahu", zahájil poradu důstojníků SS v předvečer akce nazvané Hochwald. Ano pánové, válka není ještě skončena a jak nás ubezpečili v Berlíně, bude vítězství tak, jako tak naše!! Nezapomeňte, že máme ještě tajnou zbraň!! Tento prostor musíme vyčistit, aby byl připraven manévrovací úsek pro polního maršála, generála Schornera!! Tak si to pan polní maršál přeje! Heil, Hitler, pánové! Sieg heil!, odpověděli oficíři sklesle.

Akce začala a Hornischer se usadil s několika gestapáky a vyššími důstojníky SS v herálecké škole. Hlášení hlídek se shodovala-partyzáni jsou obklíčeni v lesích kolem Žákovy hory. Dlouhý had pochodující výpravy za partyzány se vinul polní cestou k lesu. Vpředu šli ve strakatých stejnokrojích esesáci, doprovodné vozy se k lesu blížily po silnici od Herálce. Ze všech stran se ozývají povely a nakonec je dán rozkaz k palbě. Těžké kulomety a samopaly kropí sprškou olova každou houštinu. Sem tam vybuchují granáty. Les odpovídá burácivou ozvěnou, za kterou následuje tíživé ticho. Němci postupují dál a lezou do pasti. Ještě několik desítek metrů ženou důstojníci krvelačné šelmy vpřed a pak se rozpoutalo peklo. Automaty a kulomety partyzánů rvou na okupantech uniformy. Řady útočících elitních esesmanů zakolísaly, ale nové povely důstojníků je poháněly vpřed do smrtícího ohně. Zelená světlice zvlétla k obloze a to byl signál pro partyzány v úkrytech, aby uzavřeli kruh. Protipartyzánská akce skončila fiaskem a nepřítel stratil velké množství vojáků. Zbytku se podařilo uprchnout z dosahu partyzánských samopalů.

Štáb partyzánské brigády Mistr Jan Hus se po namáhavém postupu v dešti přemísťoval z prostoru Zbýšova na Železné hory a usadil se v mladém lesním porostu k odpočinku, poblíž Leškovic. Byl rozdán proviant a rozestavěny hlídky. Zaroveň velitel brigády kpt. Fomin rozhodl, že bude odeslána na velení do Moskvy radiodepeše o činnosti diverzních skupin.

Po chvíli hlídkující partyzán Jirka Starý zpozoroval na poli nad lesem pohyb rolníka, který sbíral kamení. Když se rolník přiblížil, vystoupil z houštiny. "Herr Gott, to jsem se lekl", praví rolník a ptá se: "Co jste vůbec zač? " Jsem partyzán, otče. "No to se podívejme, tak vy jste partyzán. A nějakou legitimaci máte? "Jirka Starý si rozepl dlouhý vojenský plášť a pevně uchopil svůj ukrytý automat. "Tady je moje legitimace" a výhružně zdvihl hlaveň. "Stačí? " "Nestačí, " pravil rolník. Vtom vyšel druhý partyzán Jan Janáček a doširoka se na rolníka smál. Rolníka Preisnera osobně znal, protože partyzánům pomáhal s úkrytem a proviantem. "Neměj obav, to je Jirka Starý ze Sobiňova" a podal Preisnerovi ruku. Rolník se uklidnil a v následné rozmluvě slíbil, že přinese nějaký tabák a jídlo, cukr a obvazový materiál. Při cestě domů potkal dalšího spolupracovníka partyzánů Jaroslava Nováka a úkoly si rozdělili.

Osádka radiového vozu Wehrmachtu zpozorněla. Byla zachycena vysílačka v prostoru Habrů a Leškovic. Obrovská mašinérie se dala do pohybu s nadějí, že konečně zachytí stopu partyzánů. Mezitím Novák s kamarádem donesli partyzánům slíbené věci a rozloučili se s nimi. Při odchodu se domluvili, že ještě druhý den přijdou a přinesou další proviant. Asi 200m před Leškovicemi zaslechli v dáli hukot aut, který se přibližoval. Podívali se na sebe a bylo jim to jasné. Náckové! Hukot aut se přibližoval a mísil se stěkotem psů. Kolínské Jagdkommando a pardubické gestapo posílené 1200 příslušníky Wehrmachtu, policie a SS se vydala na honičku na partyzány. V mžiku byl obklíčen celý lesní prostor od Rybníčku, Leškovic, Hostovlic a Petrovic. Celé akci veleli pardubický vrchní komisař Fritsch a zástupce vedoucího gestapa v Kolíně Meier. Seděli v Leškovické hospodě a jejich ruka klouzala po speciální mapě, až se zastavila u červeného znamení. Fritsch se zasmál. "Hier, meine Herren, in diesen Wald, mussen die verfluchten Russen sein! " "Tady pánové a nikde jinde! "

Obklíčení bylo uzavřeno a do prostoru posledního úkrytu partyzánů podplukovník Linde vyslal silný oddíl protipartyzánských jednotek s cílem partyzány zlikvidovat. Začala prudká přestřelka, která trvala od večera 26.3.1945 až do ranních hodin 27.3. Ohlušující rachot mísený se řevem raněných esesáků nedal obyvatelům Leškovic spát. Již po několikáté útočící řady dobývají malou houštinu v protiútoku a jejich olověné střely rvou kůru ze stromů a ulamují větve. Statečná skupinka partyzánů se s přesilou bije do posledního náboje a jejich prudké salvy z automatických zbraní rozsévají smrt v řadách obléhatelů. Využívají při tom vhodného terénu a mění místa. Vždy zaútočí z jiného směru. Přesila okupantů je však obrovská a není šance, aby se partyzáni z tohoto pekla probili.

Velitel kpt. Fomin nařizuje radistce odeslat poslední radiodepeše v tomto znění: 26.3. večer. "Jsme obklíčeni, budeme se držet do konce. Nepřítel je v počtu 300 německých vojáků. Budeme střílet do posledního náboje. 4.ukrajinský front. " Dále pak v ranních hodinách 27.3.1945 - "nemáme čas se probít, obklíčili nás, padneme za vlast. Kapitán Fomin. "

Les zaburácel novou salvou partyzánských výstřelů a několik esesáků se zhroutilo do suchého jehličí s hlasitým úpěním a řevem. Na jejich místa však zalehli ozbrojenci z druhé části řetězu a kropili prudkou palbou místo, kde byli partyzáni ukryti. Z tohoto místa najednou zaznělo několik samostatných výstřelů. Je dobojováno a den se probouzí bez ptačího zpěvu. Rozednilo se a fašistické hordy se shromáždily kolem ztichlé houštiny. Nikdo se však neodvažoval vstoupit dovnitř. I mrtví partyzáni naháněli vrahům strach. Podplukovník Linde dal rozkaz vpustit do mlází policejní psy. Celá smečka jich vtrhla mezi stromy a keře. Jejich vytí a řev naháněly i esesákům strach. S temným chrčením se smečka vrátila ke svým pánům. Nepadl ani jeden výstřel.

"Kdy chcete dát rozkaz k útoku pane podplukovníku? " Otázal se gestapák Meier, spokojený s výsledkem akce. "Nebo snad chcete obléhat mrtvoly? " dodal ještě posměšně a zapálil si cigaretu. *Pro vzpomínku na  partyzány byl v lesíku postaven pomník ihned po válce, aby lidé mohli uctít statečnou smrt sedmi příslušníků paradesantní jednotky Mistr Jan Hus. Všem padlým bylo kolem 25 let, z toho byly 2 krásné, mladé dívky. *

NIKDY NEZAPOMENEME!!!!!

Je konec dubna roku 2013. Na své cestě po stopách dávno minulých opatrně postupuji houštinou a prověřuji každý zvuk svého detektoru. Náhle mé oči zahlédly na lesní cestě obrys automobilu. Zastavil jsem svůj postup vpřed a sleduji okolí rozlehlé paseky. Nic nenasvědčuje pohybu osob, jen ptáci zpívají svou jarní ódu na radost. V zákrytu stromů jsem se dostal blíže k vozidlu a kontroluji SPZ. Je to místní člověk, říkám si v duchu. Trochu jsem se uklidnil a znovu se soustřeďuji na systematický průzkum lesní půdy. Náhle jsem za hustou pasekou zaslechl pravidelné klepání, které se přibližovalo. Vypínám detektor a mé tělo se zamaskovalo v zákrytu vzrostlého smrku. Klepání zesilovalo a v tom se na okraji paseky objevila postava starého pána, který k autu vláčel konev od mléka. Pravděpodobně s ní zaléval stromky. Vypadal jako kouzelný dědeček a jak jsem později zjistil, mělo to něco do sebe. Počkal jsem až přijde blíž a pomalu, abych ho nevylekal, vystupuji ze svého úkrytu. Dobrý den dědo, zdravím ho nahlas a v ruce pevně svírám svůj (automat) detektor. S dědou to přesto trochu trhlo, ale pak se jeho tvář pousmála a bodře odpověděl na můj vlídný pozdrav. Zeptal jsem se, zda je to jeho les.

Děda si mě prohlédl a jeho odpověď zní, že ano - "To je můj les. " Tvářil se příjemně a tak jsem se s ním dal do řeči o hledání historie detektorem a samozřejmě, že hlavní téma bylo o pohybu německých vojsk v této oblasti v květnu roku 1945. Musím říci, že děda působil velice vitálním dojmem a jeho paměť byla pozoruhodná. Na svých toulkách přírodou jsem poznal spousty lidí, ale někteří si ve svých vzpomínkách pletli žebřiňák s tankem a semtam si protiřečili. Ale tento děda byl na úrovni a jeho vyprávění a vzpomínky do sebe zapadaly jako mozaika. A protože tento kraj znám a o pohybu německých vojsk něco vím, bylo mi jasné, že jeho slova pro mě mají obrovskou vypovídající hodnotu.

Je 7. května roku 1945 a ustupující Schornerova armáda se valí po všech silnicích i po polích na jihozápad a zůstávají po ni obrovská oblaka prachu. Všude hoří zapálená auta a obrněná technika. V početné koloně se s hukotem valí i několik tanků PANTHER. Jejich benzinové motory MAYBACH řvou ve středních otáčkách a široké pásy drtí zbytky silnice na prach. Elitní posádky s napětím a přísným výrazem sledují každý podezřelý pohyb vystrašených vesničanů. Náhle přijíždí v protisměru motospojka a celou kolonu překotně zastavuje. Několik rázných a strohých rozkazů vyvolalo v celé koloně zmatek. Rusové, Rusové!!! řvou okupanti jeden po druhém. Rázem byla celá vesnice a její uličky zaplaveny vystrašenými Němci, kteři hromadně odhazovali svou výstroj a další přebytečné vybavení. Asi za hodinu přijíždí další motospojka a kolona se rychle dává opět do pohybu. Za vsí ale přes silnici zastavuje několik aut a jejich osádka vozy zapaluje, aby vytvořila zátaras. Nastupují do jiných vozidel a pokračují vpřed. Na kraji lesa za zátarasem zůstávají v palebném postavení dva PANTHERY, jako zajištění ustupující kolony. Po ní okolo vsi zůstává spousta odhozených věcí, zbraní, aut a koní. Vesničani začali pozůstatky zkoumat a prohledávat. Starší bratr tohoto dědy přinesl domů plný pytlík vyznamenání a odznaků. Posbíral je po škarpách v místech, kde kolona stála.

Má další otázka byla tedy jasně formulována. "KDE TO JE??? Máte to ještě??? " Děda se usmál a praví: "Kdepak, bratr to měl pár let po válce doma, ale v padesátých letech dostal strach a zakopal to na dvou místech v jiném našem lese. Ale bratr už nežije a já nevím přesně, kde to zakopal. Řekl mi jenom, že to rozdělil na dva balíčky a odděleně to tam někde uložil. "Dědo", říkám rychle, "tato mašinka to najde - stačí jenom, když mi ukážete ten les. " "Ale jó, to vám ukážu. " A tak se domlouváme, že asi za hodinu k němu přijedu a vypravíme se tam.

Další mé hledání už nebylo systematické, ale chaotické, protože jsem se nedokázal soustředit. Mé myšlenky byly pouze na to, jestli odznaky najdu a jestli tam vůbec ještě jsou. Co když si je už dávno doma prohlíží nějaký kolega? Ukončil jsem trápení a vyrazil za dědou. Byl už připraven a tak jsme vyjeli směrem do rozlehlých lesů za vsí.

Projíždíme velmi rozbahněnou cestou, na které se podepsala nedávná těžba dřeva. Moje vojenské vozidlo UAZ hučí v pravidelných středních otáčkách a těžký terén hravě zvládá. Dobré zjištění bylo, že zajíždíme hluboko do lesa a to mi dává velikou naději na úspěch.

"Tady zastavte a dál půjdeme pěšky", říká děda. Asi po pěti minutách docházíme na místo. 90-ti letý les je dobře ohraničený stružkami a z části vykácený. Prostor tak 100x50 metrů. "Tak tady v tom prostoru to někde je" a široce ukazuje rukama. Je to dobré, říkám si v duchu a starému pánovi nahlas děkuji za jeho vstřícnost a slibuji, že pokud to najdu, dovezu mu to ukázat. Sedáme do vozidla a jedeme zpět k malebné vesničce.

Dál už vám nemusím nic říkat, sami jistě víte, co následovalo. Jenom podotýkám, že jsem si dal záležet a došlo i na označování úseků a stromů bílou stužkou, abych žádné místo nevynechal. Kdybych to místo přešel, tak už nemám šanci. Jezdil jsem tam 2 týdny a vcelku jsem byl klidný, protože jsem tak hluboko v lese nikdy nepotkal žádného kolegu.

První balíček jsem vyhrábl na mýtince u velikého pařezu. Ten už jste viděli. Druhý mi přišel pod cívku v pondělí. Přibližoval jsem se k velkému kamenu vyčnívajícímu ze země a moje oči se zabodly do jehličí vedle něho. Tady pánové a nikde jinde! Po zaznění signálu u delší strany balvanu jsem pochopil, že je dobojováno! Balíček těsně u kamene a jako u toho prvého se tkanina ihned rozpadla. Tahám kříž za křížem, ale v duchu jsem si přál "sázené vejce. "

Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu v ruce držet protipartyzánský bojový odznak (Bandenkampf – Abzeichen). To, že ho část chybí je fakt, se kterým už nic nenadělám. Kovy spolu reagovaly a mor zapracoval. Ale zase je ve stříbře a to se jen tak nevidí. Za které protipartyzánské akce byl někomu udělen se už nedozvíme. Jisté je jen jedno-ten voják ho zahodil do škarpy s velkou úlevou, protože jinak by to pro něho při zajetí byla jistá vstupenka do pekla!

Dva tankové odznaky ve stříbře a spona za boj z blízka také ve stříbře už jen dolaďují stav mé blaženosti. Sedím na balvanu a přemýšlím. Každý rok v květnu mám takový zvláštní pocit sounáležitosti s květnem roku 1945 a doufám v nějaký hezký nález. LETOS TO VYŠLO!!! Balím svou výbavu a vyjíždím na známou ústupovku směrem k domovu. Za vozidlem se valí velká oblaka prachu.. .

ACHTUNG ACHTUNG, PARTYZANEN!!!!!!!!

*Protipartyzánský bojový odznak (Bandenkampf – Abzeichen – Kampfabzeichen der Waffen-SS und Polizei)

Byl založen výnosem vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera dne 29. ledna 1944. Nositelem odznaku mohl být příslušník Wehrmachtu, Waffen-SS, policie, ale i civilista, který se jakýmkoliv způsobem aktivně podílel na boji proti partyzánům.

Protipartyzánský odznak byl udělován spolu s darovacím dekretem a nosil se připnutý na levé kapse vojenské uniformy.

Protipartyzánský odznak patřil ve své době mezi velmi prestižní vyznamenání a odznak ve zlatě uděloval osobně říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

1. Protipartyzánský bojový odznak v bronzu: Účast na 20 bojových akcích v přímém boji s nepřítelem a pro piloty Luftwaffe za 30 bojových letů proti partyzánům. Uděleno 1650 kusů

2. Protipartyzánský bojový odznak ve stříbře: Účast na 50 bojových akcích v přímém boji s nepřítelem a pro piloty Luftwaffe za 75 bojových letů proti partyzánům. Uděleno 510 kusů

3. Protipartyzánský bojový odznak ve zlatě: Účast na 100 bojových akcích v přímém boji s nepřítelem a pro piloty Luftwaffe za 150 bojových letů proti partyzánům. Uděleno 47 kusů

Protipartyzánský odznak mohl být udělen in memoriam. Materiál: lisovaný zinek nebo v masivní formě z barevného kovu

Průměrná výška: 58 mm
Průměrná šířka: 48 mm

Ať to pípá!!! easton