Úvod / Články

Památka zesnulých - vzpomínka na hrdinu

02. 11. 2009 Autor: filo 6956× 23
Zdravím Vás pánové.

V těchto dnech obvzlášt vzpomínáme na své blízké kteří již nejsou mezi námi. Když jsem nedávno plánoval kdy a jak nejlépe uctít památku svých předků,tak mne napadlo že bych mohl napsat tento článek o mém dědovi ,který se ve svých 21 letech zapojil do bojů WW2....

Plk. v.v. Karel Brhel

+ narozen 6. srpna 1922 v Krnově
+ nuceně nasazený v Rakousku
+ partyzán v Itálii
+ potom v československé zahraniční armádě, obléhání Dunkerque
+ po roce 1948 vězněn na Borech a v Jáchymově

Dětství

Karel Brhel vychodil obecnou školu a nižší gymnázium v Opavě. Ve studiu na vyšším gymnáziu pokračoval v Hranicích na Moravě, kde také složil maturitní zkoušku.

Byl jedináček. Otec, který sloužil jako rotmistr/praporčík v prvorepublikové armádě, byl na něj velmi přísný. Matka byla v domácnosti. Celá rodina bydlela v kasárnách, což se prakticky rovnalo vojenské výchově.

Jeho otec byl velký vlastenec a v národním duchu vychovával také syna. Karel Brhel chodil do Sokola od svých šesti let až do uzavření Sokola v roce 1940.

Mezi partyzány

Po maturitě byl nuceně nasazen na práci do Říše, dostal se do Rakouska a pracoval v Dolních Rakousích. Odtud místo na dovolenou utekl již v září 1943 do Itálie a dal se k italským partyzánům. Zde působil až do září 1944, kdy byla jeho skupina obklíčena jednotkami SS a milicemi. Partyzáni ustupovali přes hory (asi 10 km od Mont Blancu) až do Savojska (v té době ještě německého), odkud přešel v září 1944 do Chambéry, kde již byli Američané.

„Nějaké akce byly takřka každý den. Přestože se třeba nestřílelo, tak jsme neustále museli být v pohotovosti před Němci. Pořád nás honili po horách.

Bydleli jsme v salaších, jídlo bylo velmi chatrné a oblečení málo. Ale výzbroje jsme měli dost, neboť po kapitulaci italské armády hodně Italů zdrhlo domů i s výstrojí a výzbrojí. Potom Angloameričani nám shazovali zbraně, konzervy, takže zbraní bylo dost. Akorát se nebylo, kde schovávat.

První bojový křest pro mne nebyl nijak výrazný. Sice jsem měl strach, ale protože jsem vyrůstal v kasárnách, tak už jsem jako synek uměl zacházet s pistolí, puškou a podobně. Takže pro mě trochu bylo, jako už bych byl vycvičen.“

Nejsilnější zážitek z Itálie

„U městečka Corio (jižně od Aosty) nás přepadl německo-italský oddíl s tankama a byli jsme tak překvapeni, že jsme se takřka na poslední chvíli rozprskli. Sice jsme čekali, že přijde nějaký útok, ale že přijde s tankama, to jsme nevěděli. Každý z nás hledal cestu ven z toho pekla, tak já jsem skočil do strže do vody. Byla to asi 50 metrů hluboká strž. Několik těch Němců letělo za mnou, ale netušili, že jsem se opovážil slézt dolů. Tak tam dolů stříleli, dokonce tam hodili granát a já tam ležel přitisknutý ke stěně. Jakmile se to uklidnilo, tak jsem tu říčku přebrodil a hurá zpátky do kopců, ke svým.“

Ve Francii

Ve Francii se sešlo asi 300 Čechů, což byli většinou lidé, kteří utekli z vládního vojska. Společně byli odvedeni do Lyonu, kde byl pan Brhel zařazen k dělostřeleckému pluku u tankové brigády (Československá samostatná obrněná brigáda).

Byl přidělen rovnou bez výcviku k pětadvacetilibernímu dělu. Obsluhovat dělo se učil až za chodu.

„A když už jsem byl vycvičený, tak jim zase chyběli lidi u spojovací jednotky, tak jsem zase přešel na pozorovatelnu jako telefonista k veliteli baterie.“

Už v říjnu 1944 se dostal k Dunkerque, kde zůstal až do konce války.

„Němci se bránili až do konce. A dělali třeba i to, že se nalodili na rychlé čluny, objeli naše postavení a napadli nás zezadu ve skupinách 50 až 100 lidí. Pořád byly poplachy. Vždycky jsme je zahnali zpátky. Některé chytli a ti to odskákali škaredě. Když byla ‚partia‘hodně rozfofrovaná, tak …, ale nechci moc k tomu říkat, poněvadž jsem sám žádného takhle nezabil.“

Pan Brhel nejvíce vzpomíná, jak dostal na konci války v dubnu 1945 čtrnáctidenní dovolenou a mohl jet na Francouzskou riviéru.

Medaile za chrabrost

„Jako telefonista jsem se dobrovolně přihlásil, když bylo přerušeno telefonní spojení palebného postavení s pozorovatelnou. Nikdo se nechtěl pustit z krytu ven a hledat poruchu. Tak jsem se přihlásil, vzal jsem ten jeden konec káblu do ruky a po kolenou, přískoky jsem hledal to místo. Střílelo se okolo. Přerušení jsem našel, povedlo se mi ho napojit, prozvonit, a spojení baterie jsem tak umožnil.A za to jsem dostal medaili za chrabrost.“

Po válce

Pan Brhel měl známé mezi agenty „chodci“, kteří jej po svém odhalení udali. Proto byl po roce 1948 odsouzen na osm let (naštěstí ještě podle starších paragrafů). Seděl na Borech a v Jáchymově. Za nesplnění normy dostával jen poloviční příděly.

„Když jsem přišel do Jáchymova, tak mě vzali k doktorovi. To byl bývalý esesák, ten se na mě podíval a já jsem vážil 55 kilo. Tak povídá tomu svému pomocníkovi: ‚Je špatně živený, ten nemůže jít do šachty.‘Tak jsem byl měsíc nechaný na povrchu na rekonvalescenci a po měsíci jsem šel dolů…“

Poselství

„Mrzí mě, že vlastenectví nebo láska k republice už není ten pojem, co to bývalo. Každý se chce mít jenom dobře, na úkor ostatních. Lidé by měli myslet nejen na sebe, ale měli by si uvědomit, že patří k nějakému celku, kterému se říká národ. Do války bych šel znova, kdybych byl přesvědčen, jako jsem byl tenkrát.“

Chtěl bych dodat ,že jsem si moc nevěděl rady se sepsáním článku aby to mělo hlavu a patu,tak jsem ho nakonec zkopíroval z  http://www.pametnaroda.cz/ kde už jeden článek o dědovi je.
(je tam spousta jiných zajímavých článků a portrétu osobnosti)
Co se týče fotek,tak všechny předměty opatruje můj brácha,který pokračuje v rodinné armádní tradici. (když jsem to u něj fotil tak mi docházela baterka a spěchal jsem,takže možna nebudou všechny o.k.)

Jinak šavle patří mému pradědovi který sloužil v pěším pluku č.15 v Bruntále.
Na některých dobových fotkach je z druhé strany popis "Háj u Opavy", A k vyznamenání a řádům se raději vyjadřovat nebudu,protože tomu moc nerozumím, tak abych nenapsal nějakou kravinu,no ale určitě se to budu snažit zjistit přesně.

S pozdravem filo

 Autor: filo

Komentáře

dandypleska

02. 11. 2009, 12:24

smrdla

02. 11. 2009, 12:35

Možná se znal s dědovým bratrem...přízpěvek KNIHA,napsal si to pěkně,čest jeho památce

Oberkomando

02. 11. 2009, 13:00

Pěkný článek,škoda a zároven ostuda je,že lidé mají krátkou pamět a na zločiny kterých se komáři dopustily na vlastním národu se nějak opomělo. Další smutná věc je že mladé generace neví a ani nechtějí znát historii svého národa,zajímá je jen diskotéka počítač drogy. Je jen hrstka z nich co tvoří vyjímku. Takže víc takových článku,musíme k lidem z takových příspěvku chovat hlubokou uctu.

corax

02. 11. 2009, 13:05

Děda byl hrdina a čím víc si budeme připomínat, že tací byli či jsou mezi námi tím lépe. Češi jsou bohužel proslulí spíš tím, že si připomínají své prohry než hrdiny.

Iceman

02. 11. 2009, 13:11

Dobrý nápad, a dobře napsáno.
Typický průběh kariéry "zápaďáka".... včera jsem náhodou zahlídl v TV  soudruha Ransdorfa... to se mi zase otevírala k...a v kapse

trewor

02. 11. 2009, 13:22

cest a slava ludom ci z cias minulych alebo aktualnych ...ktory bojovali alebo bojuju proti hnusnemu hnijucemu fasizmu a nacizmu....debo prezil brutalny zivot a nieco zrobyl pre ludstvo ......cest

Venawass

02. 11. 2009, 13:53

Dost dobrý

DFC

02. 11. 2009, 14:15

Perfektní článek o osudu hrdiny
Dneska se nosí spíše takovéto pseudovlastenectví - fotbal, hokej nebo Klausův nesmyslný "boj" o Lisabon.
Fotka mrtvého čs kulometčíka a ta nad ní (stojící, myslím, Honvédi), jsou myslím z bojů na Podkarpatské Rusi z 14.-16.3. Také málo známá kapitola hrdinství čs. armády.

jkmineral

02. 11. 2009, 14:22

jo, dobrý Filo !

kopejda

02. 11. 2009, 14:28

Filo hezky jsi to napsal...

Tayla

02. 11. 2009, 15:06

ten batlík je po dědovi? koukám že je jako nový , neošitý, a docela malý velikostí.
článek jinak super.
to jistě budeš mít i více příběhů od něho?

kapral v v

02. 11. 2009, 15:24

Druhé foto, medaile nahoře (protifašistic. bojovníků), tu jsem kopnul cca před dvěma roky v lesejčku...

Kuba Kabanos

02. 11. 2009, 15:58

zajímavý osud i článek

kolínko1

02. 11. 2009, 16:08

klobouk dolů před Tvým dědou, ten můj padl v prosinci 1914 u obce Palota na východním Slovensku..

Sodomka

02. 11. 2009, 16:24

Zdar, Háj u Opavy byly presneji pevnostní bunkry v soustave Háj ve Slezsku a je to dosti velký komplex. V jednom z nich se skladují zbrane dodnes.111. prapor EB vznikl nedávno a do jeho posádky spadají i Háj ve Slezsku, vcetne památníku a muzea II.WW na Opavsku v Hrabyni.
Pametní medaile se udelovala téz nedavno s rekonstrukcí a znovuotevrením muzea.

filo

02. 11. 2009, 17:15

Sodomka: s těma medailema máš pravdu,jak jsem byl ve spěchu tak jsem fotil a fotil a přitom jsem tam zamíchal i medaile od bráchy
Před chvilkou mi volal,že jsem chuj (slouží v Opavě)

filo

02. 11. 2009, 17:22

Tayla: tu bundu jsme dostali od dědy už jako kluci at si ji vezmem do lesa na čundr. Je ovšem z tak kousavého materiálu,že jsme ji nikdo nechtěl nosit. Ta velikost je opravdu malá,děda sice nebyl žádný obr ale taky jsem uvažoval jak to na sebe nacpal.
A co se týče těch příběhů,tak těch bylo opravdu hodně.
Vzpomínám jak nám vykládal že jim při odštřelování od němců přistala v kotli s kaší nějaká minometka,která sice nebouchla ale kotel se musel vylít i s obědem a všichni byly pěkně nasraní
Nebo když byl po válce ve vězení tak měl na cele "kriminálníky" faráře a profesora ,takže se ještě doučoval latinu, atd.....

husenka

02. 11. 2009, 18:37

filo//pěkně jsi to napsal a je třeba si vzpomenout

joe98

02. 11. 2009, 18:49

Zdravím , mohl by jsem mít velkou prosbu ? Nemohl by jsi my poslat na mejla deteilní celou fotku s tím odznakem partyzána ? Mám ho komplet se vším , ale nikde nemůžu zaboha sehnat fotku s nositelem . Moc děkuju joe98@seznam.cz

Dole.kop

02. 11. 2009, 19:05

U nás v rodině je taky pár takových příběhů, muj prastrýc byl u partyzánů a děd taky. A muj praděd vždy vyprávěl mému otci, jak tahali vlastní postřelené vojáky za 1WW z bažin a jak při tom museli být potichu aby je nepřítel nepostřílel...Měl kus střepiny pod žebry a prý vždy nechával tátu si na ni šáhnout.A těch příběhů bylo mnoho ale všichni jsou bohužel mrtví..bohužel nežije ani praděd, děd a ani muj otec, ale s tim člověk nic neudělá....Jinak článek je to pěkný a za svou rodinu se nemusíš ani v nejmenším stydět...a buď rád že máš takové předky a buď na ně hrdý...VĚČNÁ PAMÁTKA VŠEM, CO MUSELI UMÍRAT V BOJI A I MIMO NĚJ....

ČERT

02. 11. 2009, 19:48

Fakt supr článek supr předek.Taky jsem měl dědy borce, ale zas trochu jinak, ten válčil někde úplně jinde.Jinak přeju hodně dobrejch signálů pod cívkou a těším se na další Doubí.

Slater

02. 11. 2009, 20:22

Moc hezký!

cortes

03. 11. 2009, 11:46

JJ..Početl jsem si.