Slovinsko - Soča - 2017

Takřka přesně po roce jsme opět vyrazili do známých míst na horním toku řeky Soči. Naši skupinu letos rozšířil David – Pavlův syn a tak jsme byli čtyři. Ubytovali jsme se na obvyklém místě a navázali na tradici našeho putování po sočské frontě.

DEN PRVNÍ
Z Brna jsme vyjeli ve čtyři hodiny ráno. Letos jsme jeli tátovým hyundaiem, což se ukázalo jako docela klíčový bod. Obvykle jezdíme toyotou, která má tak dvakrát silnější motor a je asi dvakrát větší. Takže cesta byla poněkud stísněná, pomalá a zdlouhavá.

Vídní jsme projeli bez problémů. Problém nastal v rakouských Alpách, kde byla taková mlha, že jsme museli jet pomalu – nebylo skoro nic vidět. Říkali jsme si, že nás bude někdo na hranicích kontrolovat – že by kvůli imigrantům mohla být přijata nějaká bezpečnostní opatření - všechny hranice jsme projeli, aniž bychom pohraničníka byť jen zahlédli.

Ukázali jsme Pavlovi a Davidovi Predilské jezero, záchytnou příčku Predil a dělostřeleckou baterii Predil. U baterie se objevila nová cedule s obrázky a popisky. Zastavili jsme u Predilské pevnosti a podívali se na památník jejích obránců. Stav pevnosti mě docela nemile překvapil - vůbec nikdo se o ní nestará a začíná se povážlivě rozpadat. Když to srovnám se stavem z roku 2014, tak musím říct – děs a hrůza. Zdi, které si pamatuji jako pevné a nepoškozené, dnes padají. Objevil jsem tam zajímavost – průduch do podzemí, který byl před lety zcela zakrytý vegetací. Šachta má hloubku přibližně čtyři metry a je vidět, že vede do rozlehlé síně. Pevnost má asi mnohem větší a hlubší podzemí, než jsem si myslel.

Ještě jsme se zastavili u štoly a hřbitova v Logu pod Mangartom. Vše je při starém, jen na hřbitově bylo předěláno pár křížů.

Cesta tentokrát trvala asi deset hodin, což šlo na vrub mlze, pomalejšímu autu a zastávkám. Po obědě jsme vyrazili na Mengore. Objevili jsme další řady zákopů a dvě pro nás neznámé kaverny.

Táta s Pavlem seděli do noci a debatovali nad lahví.

DEN DRUHÝ
Z důvodu kocoviny byl zvolen blízký a přístupný cíl – Selský a Mrzlý vrh. Prochodili jsme velkou část masivu a nic zajímavého jsme neobjevili. Vrcholy jsou pokryté v podstatě neprostupnou džunglí. Táta pak zůstal u auta, my jsme si ještě jednou vyběhli na Mengore.

Toho dne se stala jediná zajímavá věc – ráno jsem si na cestu naplnil láhev vodou, položil jsem ji na pračku a šel si umýt ruce. Láhev spadla, ve vzduchu se úžasně protočila a spadla přímo do hajzlu... Během lovení láhve z hajzlu jsem si říkal, jaká je pravděpodobnost, že se něco podobného stane. Z bezpečnostních důvodů jsem pak dával dolů prkýnko. Za zmínku stojí také to, že u jednoho ze záchodů byla cedulka „kaditi prepovedano. “ Jazyková poznámka: „kaditi“ ve slovinštině znamená kouřit.

DEN TŘETÍ
Ráno jsme jeli nakoupil do Mostu na Soči. Čekalo nás nemilé překvapení – naše oblíbená pekárna už neexistuje. Autem jsme vyjeli na Svetou goru. Bylo krásné počasí, bylo vidět moře.

Sveta Gora se stala během první světové války součástí frontové linie. Františkáni odvezli tamní svatý obraz – Svatou matku boží do Grgaru, poté do Mostu na Soči a nakonec byla po dobu války uložena až v Lubljani. Františkání klášter opustili a klášter navštěvoval pouze bratr Frančišek Ambrož, který zde byl 13. dubna 1916 těžce zraněn a na následky zranění zemřel. Na svoji žádost byl pohřben v klášteře.

Rakouští vojáci Sv. Goru opevnili a sloužila jako druhá linie obrany. Během desáté bitvy na Soči italská armáda dobyla Zagoru a horský masiv Kuk, odsud pokračovala v útoku na druhou linii R-U obrany, která se nacházela mezi Vodicemi a Svetou Gorou. Během desáté bitvy se podařilo Italům dobýt vrchol Vodice, ale Svetou Goru dobýt nedokázali.

Významnější italský útok přišel v rámci jedenácté bitvy na Soči (konkrétně v noci na 24. srpna), kdy se R-U obránci ze Sveté Gory stáhli a zaujali obranná postavení na Banjšické planině.

Během bojů byl kostel, klášter a široké okolí naprosto zničeno. Po válce bylo vše znovu postaveno a opraveno. V kostele jsem si všiml zajímavosti – na zpovědnicích je vždy jméno zpovědníka a v jakých jazycích je možné se mu vyzpovídat (např. p. Rafael – slovensko, italiano, p. Bogdan – slovensko, english). Jazyková poznámka – slovensko znamená slovinsky. Druhou zajímavostí byla klekačka s pamětní tabulkou, že na ní klečel Jan Pavel II.

Po hřebeni jsme přejeli na Novak plaza. V malém sedýlku býval vojenský hřbitov. Dnes tam nalezneme hrob neznámého vojína, hrob K. U.K. poručíka Franze Hlingra a památník generálmajorovi Novakovi.

Novak plaza je drobná rovinka mezi horami Košutnik a Kuk. Planina byla v relativním bezpečí před italským ostřelováním, proto byla mezi první a desátou bitvou používaná jako tábor a byla zde polní nemocnice, ke které patřil zmíněný hřbitov.

Planina byla pojmenovaná na počest generálmajora Guida Novaka von Arienti – veliteli první horské brigády. Generál Novak byl v těchto místech těžce zraněn.

Guido Novak von Arienti se narodil 21. ledna 1859 v Miláně. Hodnosti generálmajora dosáhl 18. dubna 1914 a byl jmenován velitelem první horské brigády. Byl mezi vojáky velice oblíbený, protože působil přímo na frontě mezi svými muži. Nejdříve byl nasazen na frontě v Srbsku, kde byl těžce raněn do hlavy. Po návratu do služby už působil na sočské frontě, kam byla první brigáda převelena.

Na Novak plaza byl raněn v srpnu 1915, tentokrát do paže. Na frontu se vrátil v listopadu téhož roku. Na frontě zůstal až do srpna 1917, kdy byl stažen do týlu a stal se velitelem vojenské akademie ve Wiener Neustadtu. Po válce odešel do důchodu, zemřel přirozenou smrtí 15. srpna 1928 ve Vídni.

Z Novak plaza jsme jeli přes Vodice ke stejnojmennému vrcholu. Problém je najít cestu na vrchol, protože cesta je značena slovinským způsobem – v zásadě vůbec nijak. Nachází se zde několik zajímavých kaveren. Na jednom z vrcholů stojí památník a kousek za ním se nachází obrovská několikapatrová kavarna, která určitě patří k tomu nejlepšímu, co tu můžete vidět – vřele doporučuji.

Na vrcholovém hřebeni se rovněž nachází nedostavěné mauzoleum generála Maurizia Ferrante Gonzaga. Generál Maurizio Ferrante Gonzaga se narodil 21. září 1861 v Benátkách. Na sočské frontě působil od července 1916. Velel dobývání hory Vodice, která byla dobyta 18. května 1917. Zemřel přirozenou smrtí 24. března 1938 v Římě. Přál si být pohřben na místě, kde jeho muži bojovali a umírali. Začalo se se stavbou mauzolea na vrcholu Vodice, ale stavba nebyla dokončena z důvodu vypuknutí druhé světové války. Generál Gonzaga je pohřbený v Římě v rodinné hrobce.

Mauzoleum je přístupné a na kamenné desce, kde měl pravděpodobně stát sarkofág, dnes leží hromada různého vojenského šrotu, který sem lidé snáší z okolí.

Vrátili jsme se na Novak plaza a využili denního světla k výstupu na Kuk. Nic zajímavého jsme tam neobjevili – pouze pár kaveren – takových, kterých jsou tam všude tisíce...

DEN ČTVRTÝ
Řekli jsme si, že si dáme něco pořádného a zvolili jsme Krn. Vstali jsme kolem šesté. Udělal jsem si na snídani míchaná vajíčka, protože jsem si říkal, že to bude chtít opravdu hodně energie. Rozhodli jsme se, že já s Davidem vyrazíme svým tempem a táta s Pavlem půjdou svým jako druhá skupina. Přišlo mi, že nejdu nějak zvlášť rychle, ale David se opožďoval, až jsem šel nakonec sám a David se přidal k druhé skupině.

Výstup není náročný, je zdlouhavý a naprosto deprimující. Přibližně od poloviny cesty je už vidět vrchol, který se ovšem vůbec nepřibližuje. Cesta je také lemována pamětními deskami těch, kteří zde zemřeli. Dole na rozcestníku je napsán čas tři a půl hodiny, což je poměrně reálné. Výstup mi zabral takřka přesně tři hodiny a to jsem se nějak zvlášť nehnal.

Stojí za zmínku, že jsem po cestě využil jednu zkratku, která cestu poměrně zrychlí – i když ne nějak zcela zásadně. Objevil jsem ji tak, že přede mnou šel pár s GPSkou a odbočili, tak jsem odbočil taky.

Kousek pod vrcholem stojí velice pěkná horská chata – Gomiščkovo zavetišče na Krnu. Po svačině jsem se vydal ke Krnské škrbině a chtěl jsem pokračovat na Batognicu. Začalo pršet, cesta začala klouzat a já se rozhodl vrátit se a sestupovat. Jednoduchá logika – vystoupit se tam dá kdykoli, zřítit se tam dá pouze jednou. Davida a Pavla jsem potkal u chaty, důrazně jsem jim doporučil sestup. V tom navíc zahřmělo a já věděl, že musíme být dole co možná nejdříve.

Kluci si ještě fotili chatu a já mazal dolů. Tátu jsem potkal asi ve dvou třetinách cesty k vrcholu. Rozhodl se vrátit se mnou. Bylo to správné rozhodnutí vyplývající ze zkušeností z hor. Výstup do tohoto bodu mu trval asi čtyři a půl hodiny. Pokud by pokračoval k vrcholu, celkový čas k vrcholu by byl šest, možná sedm hodin – nedokázal by se vrátit za světla. Samozřejmě jsme měli výkonné čelovky, ale je lepší netahat čerta za ocas.

Sestoupili jsme k autu. Pavel a David dorazili asi za hodinu a půl. Ještě vystoupili na vrchol. Měli docela štěstí, protože se počasí zlepšilo. Kdyby se zhoršilo, měli by problém.

DEN PÁTÝ
Nikomu se nechtělo vstávat z postele. Dali jsme odpočinkový den, vstali asi v deset a vyrazili na jednu z našich oblíbených nižších kót. Objevili jsme tam pár zajímavých zbytků budov a krásnou kavernu. Krom toho jsme si nasbírali i nějaký ten šrot.

DEN ŠESTÝ
Vymýšleli jsme cíl cesty, nakonec padlo rozhodnutí na hřeben, který navazuje na Ravelnik. Po cestě jsme se ještě zastavili u vodopádu Boka. Z Ravelniku každý zvolil jinou výstupovou trasu. Zvolil jsem výstup terénem západní stěnou s tím, že tam prostě něco musí být. Bylo tam hovno a ještě jsem málem spadl, takže to bylo dost blbé rozhodnutí.

Na vrcholu není absolutně nic, vlastně celý ten vrchol je úplně sterilní. Nejsou tam pořádně ani zákopy, nenašli jsme žádné kaverny, žádný šrot – nic. Nejzájímavějším nálezem byl deštník. Já jsem ovšem našel zásadní nález – kamarádka se zajímá o dravce a já k ní jel pak na návštěvu, říkal jsem si, že by bylo hezké pro ni najít péro nějaké dravce a na tom vrcholu se mi to podařilo.

Z vrcholu nás vyhnal silný déšť. Přemýšleli jsme, jestli někam pokračovat nebo jestli se vrátit. Déšť byl opravdu silný, tak jsme se vraceli na ubytování. V Bovci jsme se ještě pokusili najít soukromé muzeum – bez úspěchu – ukazatele tam jsou – ale takové slovinské – takže vedou do prdele...

Řekli jsme si, že si dopřejeme pořádné jídlo a stavili se v naší oblíbené restauraci. Na jídelním lístku jsem objevil cheeseburger, který váží 650 gramů. Neměl jsem až tak hlad, ale řekl jsem si, že to zkusím. Přiznávám – kolem půl kila jsem měl trochu krizi, ale jsem chlap, co neutíká z boje a sežral jsem to. Zalil jsem to pivem a bylo dobře. Jen jsem měl pocit, který asi obvykle zažívají těhotné ženy.

DEN SEDMÝ
Ráno chtěli chlapi vyrazil na Mrzlý vrh (teď myslím ten velký nad planinou Kuhinja) – tato poznámka je nutná, protože v tamních horách nemají moc velkou fantazii, co se jmen hor týká a Mrzlé vrhy jsou tam čtyři různé. Rozmluvil jsem jim to, protože ten výstup je fakt zdlouhavý a otravný. Neměl jsem náladu šplhat mezi krávami a desetkrát přelézat ostnatý drát. Chlapi naznali, že moje argumenty mají logiku a zvolili jsme Škabrjel – Monte San Gabriel.

Tentokrát jsme šli ze sedla Prevala. Cesta byla celkem hezká a objevili jsme několik kaveren, trosek budov a podobně. Na vrcholu mě letos potkalo hezčí počasí, tak jsem se mohl pořádně rozhlédnout z rozhledny a viděl jsem moře.

Cestou zpátky do sedla Prevala jsme to vzali přes Velki hrib (kóta 526), který se stal místem těžkých bojů v srpnu a září 1917. V okolí Nove Gorizi se jeli závody ralley, tak jsme viděli hodně hezkých závodních aut, včetně několika s českými posádkami.

DEN OSMÝ
Vyrazili jsme k domovu. Pro zpáteční cestu jsme zvolili opět sedlo Predil, protože sedlo Vršič je opravdu k zbláznění.
Vojtaci